Článek
Eifelovka za blesků a hromů
Eifelovka fakt není hlavní pařížská atrakce, to jste nevěděli?
Ono to prostě zní líp, když řeknete město lásky než město volných děv, ne? Je to malebnější a hlavně korektní reklama na turismus pro všechny. Můžete si s sebou vzít dokonce i partnerku a děti a cítit se, jako by vás to v Paříži stmelilo. Nicméně, ta láska, o kterou v Paříži jde, rozhodně není podle antických norem agapé (nezištná láska založená na zásadách) ani fília (přátelství) či storgé (láska mezi příbuznými). Je to eros! A to asi nemusím překládat.
Historie pařížské prostituce
Před francouzskou revolucí v roce 1789 bylo v Paříži na 30 000 prostitutek běžné třídy a k tomu 10 000 prostitutek vyšší třídy. V té době měla Paříž asi 650 000 obyvatel. Z toho vyplývá, že zhruba 6 % z nich byly prostitutky. To je dost, ne?
Revolucionáři až na to, že kolem nich padaly hlavy, byli liberální lidé, kteří rádi druhým dopřáli svobodu, a tak prostituci v roce 1791 dekriminizovali. Ti cnostnější občané se obávali, že dojde k nárustu prostitutek a tehdy obávané syfilis, a měli pravdu.
19. století: Paříž jako prostituční velmoc
V 19. století dospěla prostituce v Paříži svého vrcholu. Paříž lákala na turistické atrakce a také na poznávačku fenoménu „pařížské ženy“. Nejen turistické letáky lákaly na skákající ženy spoře oděné v různých šantánech, ale i francouzští spisovatelé se činili a psali celé ódy na to, co je možné zažít v Paříži. Ve skutečnosti to došlo až tak daleko, že zahraniční turisté měli podíl na zvýšení ceny za sex. Titéž beletristé, kteří Paříž tak zpropagovali, zplakali nad výdělkem. Spisovatel Maupassant si na zdražení prostitutek v roce 1878 stěžoval svému kolegovi Gustavu Flaubertovi.
Nutno poznamenat, že stát se tehdy na pařížských prostitutkách pěkně zahojil. Jemu odváděli až 60 % zisku. Dá se tedy říci, že francouzský stát se stal jedním velkým kuplířem. Nebo kuplířkou?
Pařížská prostitutka
Moderní doba prostituci v klasickém formátu nepřeje
Ve 20. století však nedošlo k nějakým výrazným změnám až na kriminalizaci prostituce a její odchod do pařížského příšeří. Ve 21. století došlo až v roce 2016 ke změně francouzské legislativy a za sex si už zaplatit nemůžete. I když.
Z francouzských mužů narozených mezi rokem 1920 a 1925 měl jeden z pěti zkušenost s prostitutkou.
A jak je tomu dnes? Aktuálně nemáme žádné statistiky. Asi by proti tomu byl Brusel. Přeci jenom osobní údaje jsou citlivá záležitost. A máme tu GDPR.
A jak jste na tom vy? Nebojte, při kliknutí na daný výzkum neodevzdáváte žádné osobní údaje ani cookies či jiné oplatky. Přesto však předpokládám, že se upřímností asi nestrhnete. Omluvte mužský gender, i když existují i mužští prostituti, ženská část čtenářstva předpokládám, možná naivně, že s nimi nemá až tak rozsáhlou zkušenost.
Doslov
Moulin Rouge
Dmitry Glukhovsky uvádí v knize Povídky z vlasti příklad jednoho zhýralého ruského aparáčníka, který miloval Francii. U sebe doma kdesi v daleké provincii byl králem. Nikdo si na něj nedovolil a kdokoliv se mu vzepřel, jednoduše jej zlikvidoval. Ve své kanceláři měl plakát Moulin Rouge, kam si jednoho dne přál zavítat. Věděl, že Francie je země snům zaslíbená a může si tam dovolit splnit všechny své sny a přání. To není jak v Rusku, pomyslel si. A tak se jednoho dne odhodlal zaletět do Paříže. Zamířil pochopitelně ihned do klubu Moulin Rouge. A protože věděl, že v Moulin Rouge se může všechno, okamžitě se sápal na jednu z tanečnic na baru. Jednou byl slušně upozorněn, podruhé se dostal do potyčky s ochrankou a poté skončil v policejním antonu. Měl štěstí, že za něj intervenoval právník z ruské ambasády.
Pokořen a věda, že Francie všem snům a přáním nepřeje, odjel do širé matičky Rusy. A jestli nezemřel, je tam dodnes.
Anketa
Zdroje:
Lola Gonzalez (24 janvier 2019). When Paris was the Whorehouse of Europe. Mondes Sociaux. Consulté le 17 janvier 2025 à l’adresse https://doi.org/10.58079/u9c1
