Článek
Těšila jsem se, jak vnoučatům udělám radost
Podzim mám odjakživa ráda. Barevné listí, vůně jablek, teplý čaj a večery, kdy se člověk může zachumlat do deky, pro mě vždycky znamenaly příjemné období roku. Od chvíle, kdy se mi narodila vnoučata, jsem si navíc oblíbila drobné tradice, které jim mohou jednou zůstat v paměti. Nejde mi o drahé dárky ani velké oslavy, spíš o obyčejné chvíle, při kterých se společně smějeme a děti mají pocit, že se děje něco výjimečného. Letos jsem proto koupila velkou oranžovou dýni, kterou jsem chtěla s vnoučaty vydlabat a ozdobit. Představovala jsem si, jak budou nadšeně vybírat semínka, vymýšlet obličeje a rozhodovat, jestli bude mít naše dýně veselý úsměv, nebo pořádně strašidelný výraz. Připravila jsem si i malé svíčky a těšila se, že si potom dáme něco dobrého a strávíme spolu příjemné odpoledne. Vůbec mě nenapadlo, že právě tahle obyčejná podzimní aktivita vyvolá takovou hádku. Pro mě to byla jen hra a příležitost být s vnoučaty. Pro snachu se z toho ale stal důkaz, že nerespektuji její výchovu.
Snacha se na dýni podívala úplně jinak
Když jsem snaše oznámila, co jsem pro děti připravila, čekala jsem, že se přinejmenším usměje. Místo toho se zatvářila nespokojeně a začala mi vysvětlovat, že podobné věci děti učit nebude. Podle ní je Halloween zbytečný zvyk, který k naší rodině nepatří, a nechce, aby si děti spojovaly podzim s vyřezáváním strašidelných obličejů a podobnými nesmysly. Snažila jsem se jí vysvětlit, že jsem žádnou oslavu neplánovala a že mi jde hlavně o společné tvoření. Děti si přece mohou hrát, rozvíjet fantazii a poznávat nové věci, aniž by to znamenalo, že musejí převzít nějaké konkrétní tradice. Jenže snacha se nenechala přesvědčit. Vadilo jí, že jsem aktivitu vymyslela předem, aniž bych se jí zeptala, jestli s ní souhlasí. Přiznávám, že v tomhle mohla mít částečně pravdu. Vnoučata nejsou moje děti a o důležitých věcech týkajících se jejich výchovy by měli rozhodovat především rodiče. Přesto mě zabolelo, jakým způsobem se mnou mluvila. Měla jsem pocit, že mě nepovažuje za babičku, která chce dětem udělat radost, ale za někoho, kdo se jí snaží zasahovat do života.
Jedna věta mě zasáhla víc, než snacha tušila
Nejvíc mě ranilo, když mi dala najevo, že právě takové nesmysly děti učit nebude a že bych se měla raději držet toho, co mi dovolí. Možná měla pocit, že si jen důrazně hájí své hranice, ale já v jejích slovech slyšela také nedůvěru a pohrdání. Najednou jsem si připadala jako někdo, kdo nemá právo rozhodovat ani o obyčejném odpoledni s vnoučaty. Přitom se vždycky snažím jejich rodičům pomáhat, když potřebují pohlídat, vyzvednout děti nebo jim uvařit. Nečekám za to odměnu ani zvláštní uznání, ale doufala jsem, že mi snacha alespoň přizná dobrý úmysl. Místo toho jsem začala přemýšlet, jestli jsem opravdu udělala něco špatného. Možná jsem se měla nejdřív zeptat, možná jsem měla nechat výběr aktivit na rodičích. Jenže zároveň si říkám, že babička snad nemusí žádat o svolení pokaždé, když chce s vnoučaty něco vyrobit, upéct nebo jim připravit malé překvapení. Rozdíl mezi pomocí a zasahováním do výchovy přece existuje, ale někdy se velmi těžko poznává. A když se o něm nedokážeme klidně bavit, i obyčejná dýně se může stát důvodem, proč se dva členové rodiny začnou navzájem vyhýbat.
Vnoučata se mě ptala, proč dýni nemohou dokončit
Nejhorší na celé situaci bylo, že děti vůbec nechápaly, co se mezi námi děje. Na dýni se těšily a už si představovaly, jaký obličej jí vytvoří. Když jsem jim nakonec musela vysvětlit, že tentokrát nic vyřezávat nebudeme, byly zklamané. Snažila jsem se před nimi o mamince nemluvit špatně, protože nechci, aby se dostávaly mezi nás nebo měly pocit, že si musejí vybrat stranu. Jen jsem jim řekla, že se s maminkou musíme na některých věcech domluvit. Uvnitř mě ale celá situace bolela. Nešlo jen o nedokončenou dýni, ale také o obavu, že se podobné spory budou opakovat. Pokud budu chtít s vnoučaty péct cukroví, vyrábět vánoční dekorace nebo je vzít na nějakou akci, budu pokaždé přemýšlet, jestli tím náhodou nepřekračuji hranice, které si jejich rodiče nastavili. Nechci být babičkou, která si prosazuje svou za každou cenu. Zároveň se ale bojím, že když ustoupím úplně ve všem, naše společné chvíle postupně zmizí. Děti rychle rostou a čas, který s nimi mohu trávit, se nedá vrátit. Chtěla bych, aby si jednou pamatovaly, že u babičky mohly tvořit, smát se a objevovat svět, ne že jsem se bála udělat cokoli bez předchozího souhlasu. ##
Uvědomila jsem si, že nejde jen o Halloween
Když jsem o celé události přemýšlela s odstupem, došlo mi, že dýně byla možná jen poslední kapkou. Se snachou jsme si nikdy nebyly úplně blízké. Většinou spolu vycházíme slušně, ale naše představy o rodině a výchově se v některých věcech liší. Ona má ráda přesný řád, plánování a jasně stanovená pravidla, zatímco já věřím, že děti potřebují také prostor pro spontánnost a drobné radosti. Dlouho jsem se snažila své názory neprosazovat, abych nezpůsobovala konflikty, a doufala jsem, že časem mezi námi vznikne větší důvěra. Teď si ale nejsem jistá, jestli moje snaha nepůsobila opačně. Možná snacha získala dojem, že její rozhodnutí nerespektuji, protože někdy automaticky předpokládám, že to, co bylo běžné v naší rodině, bude vyhovovat i jí. Na druhou stranu bych si přála, aby dokázala rozlišit mezi skutečným zasahováním do výchovy a nevinnou aktivitou, která dětem přinese radost. Myslím si, že babička nemusí se vším souhlasit, stejně jako rodiče nemusí přijmout každý její nápad. Důležité ale je, aby spolu dokázali mluvit bez ponižování a aby děti nemusely být svědky sporů, kterým nerozumějí. Jenže jak toho dosáhnout, když každá z nás vnímá stejnou situaci úplně jinak?
Chci respektovat její pravidla, ale nechci být jen návštěva
Po hádce jsem se rozhodla, že už nebudu připravovat podobná překvapení bez předchozí domluvy. Ne proto, že bych uznala, že vydlabat dýni je něco špatného, ale protože nechci, aby se vnoučata stala součástí dalšího konfliktu. Zároveň bych si ale přála, aby snacha pochopila, že i já mám ve vztahu k dětem své místo. Nechci nahrazovat jejich maminku ani rozhodovat o tom, jak mají žít. Chci být babičkou, která jim předává zkušenosti, ukazuje nové věci a vytváří s nimi vzpomínky. Myslím, že zdravé hranice jsou důležité, jen nesmějí znamenat, že jeden člověk může druhého kdykoli odbýt nebo mu dát najevo, že jeho snaha nemá žádnou hodnotu. Možná si budeme muset otevřeně promluvit a dohodnout se, co je pro ni přijatelné a kde mi může nechat trochu volnosti. Vím, že vztah mezi babičkou a snachou se nedá vybudovat za jedno odpoledne a že ani jedna nemusíme ve všem změnit názor. Přála bych si však, abychom se dokázaly respektovat kvůli dětem, které nás obě potřebují. Dýně už možná letos zůstane obyčejnou ozdobou na zahradě, ale byla bych nerada, kdyby kvůli ní mezi námi zůstala dlouhodobá hořkost.
Co si myslíte vy? Měla bych jako babička podobné aktivity vždy předem konzultovat s rodiči, nebo by snacha měla dokázat přijmout, že i babička může vnoučatům nabídnout vlastní tradice a malé radosti?
👇 Napište do komentářů svůj pohled a sdílejte článek – možná tím otevřete důležité téma i pro ostatní.
Přečtěte si také:
