Článek
O větších prsou jsem snila od puberty
Malá prsa jsem měla odjakživa a dlouho jsem se s tím neuměla smířit. Možná to zní jako malichernost, ale v době dospívání jsem své tělo vnímala mnohem citlivěji než dnes a každá poznámka okolí ve mně zůstávala. Postupně jsem začala věřit, že kdybych měla větší prsa, cítila bych se sebevědomější a spokojenější. Nebyl to nápad, který by mě napadl ze dne na den. Na zákrok jsem myslela několik let a nakonec jsem si na něj začala sama šetřit. Tehdy jsem vůbec nepřemýšlela o tom, že jednou budu řešit úplně jiný problém. Jestli se svého vysněného vzhledu dokážu vzdát. Peníze jsem dávala stranou postupně. Nekupovala jsem si některé věci, které bych si jinak pořídila, a říkala jsem si, že investuji do něčeho, co mi konečně pomůže cítit se dobře. Když jsem měla potřebnou částku, byla jsem přesvědčená, že jsem se rozhodla správně. Před operací jsem se samozřejmě zajímala o velikost implantátů, jejich vzhled i průběh zákroku. O možných komplikacích jsem věděla, ale přiznávám, že jsem je vnímala spíš jako něco vzdáleného, co se týká jiných žen. Dnes už bych se na stejné rozhodnutí dívala mnohem opatrněji.
Přečtěte si také: Můj muž je cizinec a moje rodina mu nerozumí. Láska mezi dvěma světy
Přečtěte si také: Nedala jsem dceři povinné očkování. Celá rodina se proti mně postavila
Po operaci jsem byla nejdříve nadšená
První měsíce jsem byla opravdu šťastná. Když jsem se podívala do zrcadla, viděla jsem přesně to, co jsem si tolik let představovala. Začala jsem nosit oblečení, kterému jsem se dříve vyhýbala, a připadala jsem si sebevědomější. Měla jsem pocit, že moje dlouhé čekání a spoření konečně měly smysl. Jenže postupně se začaly objevovat problémy. Nejdříve jsem jim nepřikládala velkou váhu. Myslela jsem si, že moje tělo si na změnu jednoduše zvyká. Postupem času jsem si začala všímat různých změn. Některé byly přímo v oblasti prsou, jiné se objevovaly úplně jinde. Občas mě bolela prsa, někdy jsem cítila napětí a začala jsem být citlivější na dotek. Přidaly se také kožní problémy a reakce, které jsem předtím neznala. Začala jsem přemýšlet, jestli to může souviset s implantáty. Nechtěla jsem si ale namlouvat, že za každým zdravotním problémem stojí právě ony. Věděla jsem, že lidské tělo je složité a že podobné příznaky mohou mít mnoho příčin.
Začala jsem si zjišťovat, co vlastně znamená cizí těleso
Čím více jsem o implantátech četla, tím více jsem si uvědomovala jednu zásadní věc. Implantát není součástí mého přirozeného těla. Organismus kolem něj vytváří vazivové pouzdro, což je přirozená reakce tkáně na přítomnost cizího materiálu. U některých žen může být toto pouzdro příliš pevné a prso se následně stává tvrdším, bolestivým nebo mění svůj tvar. Tento stav se označuje jako kapsulární kontraktura. Právě tehdy jsem poprvé začala chápat, že nejde pouze o estetickou pomůcku, kterou si nechám vložit a potom na ni zapomenu. Začala jsem hledat informace nejen na internetových fórech, ale také v odborných zdrojích. Zjistila jsem, že zdravotnické úřady upozorňují na celou řadu možných komplikací. Mezi ně patří bolest, změny citlivosti, infekce, změny tvaru, kapsulární kontraktura, nutnost další operace a také prasknutí implantátu. Najednou jsem se na své rozhodnutí dívala úplně jinak.
Nechtěla jsem tvrdit, že implantáty způsobují každou nemoc
Zároveň jsem si uvědomila, že je potřeba rozlišovat mezi tím, co žena skutečně prožívá, a tím, co lze vědecky jednoznačně prokázat. Některé ženy popisují únavu, bolesti kloubů a svalů, vyrážky, poruchy soustředění nebo takzvanou mozkovou mlhu. Pro tyto obtíže se používá označení breast implant illness, tedy onemocnění nebo soubor příznaků spojovaných s prsními implantáty. Výzkum této problematiky stále pokračuje. FDA uvádí, že příznaky a jejich příčina nejsou dostatečně objasněné a nelze jednoduše říct, že každý podobný problém implantáty způsobil. U některých žen ale po jejich odstranění dochází ke zlepšení obtíží. Tohle rozlišení je pro mě důležité.
Měla jsem pocit, že moje tělo implantáty nechce
Přesto jsem postupně začala mít velmi silný subjektivní pocit, že se v mém těle něco změnilo. Nechtěla jsem tvrdit, že jsem alergická přímo na materiál implantátu, protože takový závěr může udělat pouze lékařské vyšetření a některé příznaky mohou mít úplně jinou příčinu. Jenže já jsem své tělo znala. Věděla jsem, jak jsem se cítila před operací, a věděla jsem, jak se cítím po ní. Čím dál častěji jsem si kladla otázku, jestli mi krása opravdu stojí za všechny ty nejistoty. Pak přišla událost, která moje pochybnosti definitivně změnila. Jeden z implantátů praskl. Do té doby jsem pořád měla část sebe, která si říkala, že komplikace se mohou stát, ale nějak to zvládnu. Prasknutí implantátu mě ale donutilo přestat se na situaci dívat pouze jako na otázku vzhledu. Najednou šlo o zdravotní problém, který vyžadoval další řešení. Bylo mi třicet let a rozhodla jsem se, že už nechci další implantát. Mohla jsem podstoupit výměnu a pokračovat dál. Místo toho jsem se rozhodla vrátit ke svému přirozenému tělu. Nebyla jsem si jistá, jak budu vypadat. Bála jsem se, že budu litovat. Po tolika letech, kdy jsem toužila po větších prsou, bylo zvláštní dobrovolně se rozhodnout pro jejich odstranění. Přesto jsem poprvé cítila, že dělám rozhodnutí hlavně kvůli sobě, ne kvůli tomu, jak bych chtěla vypadat před ostatními.
Odstranění pro mě nebylo jednoduché
Operace nebyla návratem do stavu, v jakém jsem byla před první operací. Tělo se mezitím změnilo a já jsem věděla, že po odstranění mohou zůstat jizvy, změna tvaru prsou nebo ochablá kůže. I samotné odstranění implantátů je chirurgický zákrok a nese vlastní rizika. Přesto jsem do toho šla. Tentokrát už pro mě nebyl nejdůležitější vzhled. Chtěla jsem mít pocit, že mám své tělo zase pod kontrolou. První pohled do zrcadla nebyl jednoduchý. Viděla jsem úplně jiná prsa, než na jaká jsem si za ty roky zvykla. Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem neudělala chybu. Pak jsem si ale připomněla, proč jsem se pro odstranění rozhodla. Nešlo o to, že by implantáty byly automaticky špatné nebo že by každá žena měla udělat totéž. Pro mě se ale jejich přínos postupně přestal vyrovnávat tomu, co jsem musela řešit. A to je podle mě rozdíl, na který se někdy zapomíná. Kdybych měla znovu dvacet let a přemýšlela o zvětšení prsou, rozhodně bych si dala mnohem více času na zjišťování informací. Nejen o samotné operaci, ale také o dlouhodobém sledování, možných komplikacích, nutnosti dalších zákroků a o tom, co může nastat za několik let. Dnes už vím, že implantát není něco, co si člověk nechá jednou vložit a potom už se o něj nemusí starat. Je to zdravotnický prostředek, který může vyžadovat další kontroly, zákroky nebo odstranění.
Nechci nikoho od implantátů odrazovat
S odstupem času bych nerada tvrdila, že moje zkušenost znamená, že prsní implantáty jsou nebezpečné pro každou ženu. Takové tvrzení by nebylo fér ani vědecky přesné. Implantáty se používají jak při estetických zákrocích, tak při rekonstrukcích prsu a mají své místo v medicíně. Zároveň ale mají známá rizika a nejsou celoživotními zařízeními. Můj příběh je hlavně o tom, že žena by měla znát nejen výhody, ale také možné nevýhody. Dříve jsem řešila hlavně velikost a vzhled. Dnes bych se ptala úplně jinak. A především bych se sama sebe zeptala, jestli opravdu potřebuji měnit své tělo, nebo jestli jen toužím po pocitu, že budu konečně dostatečně hezká. To je totiž otázka, kterou jsem si tehdy vůbec nepoložila. Odstranění implantátů pro mě nakonec nebylo prohrou. Naopak. Byl to okamžik, kdy jsem si poprvé opravdu uvědomila, že moje tělo nemusí splňovat představu, kterou jsem si vytvořila jako mladá dívka. Dnes už nepotřebuji mít větší prsa, abych se cítila hodnotnější. Samozřejmě mám dny, kdy se mi moje tělo nelíbí. To má asi většina žen. Ale už nemám pocit, že musím všechno napravovat chirurgickým zákrokem. Když jsem si kdysi začala šetřit na implantáty, myslela jsem si, že si kupuji sebevědomí. Nakonec jsem zjistila, že sebevědomí se koupit nedá. Můžete změnit velikost prsou, tvar těla nebo něco jiného, co vám na sobě vadí. Pokud ale problém zůstává uvnitř, nemusí žádná operace přinést očekávaný klid. Mně paradoxně přineslo největší úlevu právě rozhodnutí vrátit se k přirozenosti.
Dnes už bych se rozhodovala hlavně podle sebe
Nejsem proti estetické chirurgii. Rozumím ženám, které chtějí změnu, a chápu, že pro ně může mít velký význam. Jen si myslím, že bychom o těchto zákrocích měly mluvit nejen jako o cestě k hezčímu vzhledu. Dnes vím, že moje tělo mi nemusí být dokonalé, aby bylo moje. A možná právě to je největší věc, kterou jsem si z celé zkušenosti odnesla. Nejsem proti tomu, aby se žena rozhodla pro změnu svého těla. Jen bych si přála, aby každá žena před takovým rozhodnutím věděla, že krásný výsledek není jediná věc, kterou bude muset v budoucnu řešit.
Co si myslíte vy? Myslíte si, že stojí zvětšení prsou za možná zdravotní rizika, nebo je podle vás lepší přijmout své přirozené tělo?
👇 Napište do komentářů svůj pohled a sdílejte článek – možná tím otevřete důležité téma i pro ostatní.
Přečtěte si také: Vychovala jsem tři děti sama. Dnes o mě nikdo nestojí
