Článek
Nejdřív jen pohledy – krátké, zvídavé. Pak úsměvy a delší oční kontakt. A pak přišla první zpráva mimo pracovní chat. „Kdybys nebyl zadaný…“ napsala mi jednou večer. Srdce mi poskočilo. Moje odpověď přišla téměř okamžitě. „Kdybys ty nebyla vdaná…“ Bylo to jako otevřít dveře, o nichž jsme oba věděli, ale báli se je doteď otevřít.
Začalo to nevinně, flirt přes chat, dvojsmysly a sdílené fantazie. Po nocích jsme si psali, co bychom udělali, kdybychom nebyli připoutaní k jiným. K prvnímu polibku došlo v kanceláři v pátek večer, když už všichni odešli. Zůstala kvůli „uzávěrce“, já kvůli „reportům“. Políbila mě jako někdo, kdo dlouho držel vše uvnitř. A já jí to oplatil stejně. Skončili jsme na gauči v zasedačce. Bylo to rychlé, surové, dychtivé.
Od té doby to bylo jako žít dvojí život. V práci profesionálové, po nocích konverzace plné touhy. Ve skladu kancelářských potřeb jsme se potichu milovali, zatímco za dveřmi se odehrávala porada. Postupně to přestalo být jen o sexu. Zjistil jsem, že bez ní už nedokážu normálně fungovat. Usmíval jsem se, když mi ráno napsala. Těšil jsem se na její smích, na její vůni, na její přítomnost. Bylo to jako droga. Začalo mi záležet. Víc, než jsem byl připraven si připustit.
Veronika měla doma muže, se kterým už nemluvila o ničem podstatném, já měl vztah, který byl už jen ze zvyku. Jednoho dne mi řekla, že doma už to nevydrží, hledá si bydlení a odchází od manžela. Věděl jsem proč, ani já už nechtěl předstírat a dva týdny nato jsem udělal totéž. Nebylo to jednoduché, bolelo to, ale nebylo cesty zpět. Teď tu sedím v novém bytě, kde voní její parfém. Vím, že to není žádná hra, že je to skutečné. Konečně nemusíme nic skrývat.
