Článek
Tak to byl dotaz do pranice a co na to říct? I já zažila minulý režim a musím říct, že…. „Víš, ono to bylo prostě jiné. Tak moc jiné, že se to nedá srovnat a vám by se to dneska určitě nelíbilo.“
Pionýrskej tábor, Balaton nebo Korsika?
„Ale já bych chtěl jet na dlouhej tábor, ale naši na to nemaj.“ „Marku, ale zase letíš s rodiči do Řecka, nebo jedeš do Chorvatska, loni jste byli v Itálii, to se tehdy nesmělo. Tehdy se mohlo jet tak do Maďarska k Balatonu, ale to není moře, jak určitě víš, nebo do bývalé NDR, kde bylo moře studené, stejně tak v Polsku. Mohlo se letět do Bulharska, ale to bylo zase hodně drahé a málokdo na to vůbec měl, aby tam vzal celou rodinu i s dětmi.“ „Hmmm, tak to jó, to by se mi nelíbilo, my chceme příští rok na Korsiku, tam bych asi tehdy nemoh, co?“ Kroutím hlavou, že to by opravdu nešlo.
Bydlení hned a bez hypotéky
„Babi a my přece bydleli v pronájmu, až pak jsme si koupili byt a máme nějakou hypotéku, to dříve nebylo?“ „To ne. Byty se nekupovaly, ale přidělovaly. Kdo pracoval v podniku, který byty rozdával zaměstnancům, bydlel hned. Jiní se zapsali do pořadníku a čekali třeba deset let.“
Práce pro všechny a žádní bezdomovci
„A Práce? Moje máma po mateřský práci nemohla sehnat.“ „Jo, každý pracovat musel a pro každého nějaká práce byla. Je otázka jaká a jestli by ji dneska ti lidé vůbec chtěli dělat, jenže pracovat prostě museli. Každý musel mít štempl, tedy razítko v občance, že někde dělá. Kontrolovali to esenbáci. Chodili po městě a chtěli ukázat občanku. Každej musel někde dělat.“ „A co bezdomovci? Ti nepracovali?“ „Žádní nebyli, tehdy každý dělal a bydlel.“ „Ale to bylo lepší, ne?“„Inu, když se to vezme tak hodně zjednodušeně, tak ano.“
Zloději a vrazi
„A co zloději a vrazi? Byli tehdy?“ „No to si piš, že byli, jenže se o nich tak nepsalo a nemluvilo. Dneska jsou všeho plné zprávy a internet, dříve se to drželo pod pokličkou.“ „Jak pod pokličkou?“ „Prostě se to nezveřejňovalo, aby se lidi neplašili a tak.“
Co tedy bylo lepší?
„No a co si myslíš ty, že tehdy bylo lepší?“ Zasnila jsem se. „Víš, ta radost. Radost z toho, že pojedeš na výlet s rodiči třeba na Hlubokou. Na zámek.“ Vnuk protočil oči. „Nebo radost z toho, že jsem sehnala tričko s potiskem. Dodnes si pamatuju, jak jsem byla šťastná, že jsem na výletě na Karlštejn s mojí kamarádkou v patnácti sehnala tak krásné triko. Takových dneska máte tucty a žádnou radost z nich nemáte.“ Marek kývá. Radost z trika nemá, i kdyby bylo třeba z Ameriky. „Nebo třeba ty zážitky, když jsem šla trhat třešně s kamarádkou do sadu a honil nás hlídač. To strašný štěstí, že jsme mu utekly i s pytlíkem třešní.“ Marek nevěří, že jsem mohla mít radost z pár kradených třešní. Nešlo o radost z krádeže, ale o to dobrodružství. Ne, to je dnešním dětem na hony vzdálené. Marek má chuť na třešně, tak se koupí v supermarketu. Žádný stres a také žádný zážitek. Za peníze se dá pořídit cokoliv.
Teplá voda? Plná vana za pár halířů, ale jen do deseti
„No to bylo takové už obyčejné. Nevím, co by tě zajímalo. Třeba v bytě tekla teplá voda jen do deseti do večera, ale často ani to ne, protože se koupalo hodně lidí v domě, jak přišli z práce. Pak kotelník asi přestal topit a teplá už nebyla.“ „Vy jste se všichni koupali každý den? My se jenom sprchujeme, že koupání moc stojí.“ „Jo, tehdy to bylo levné, všichni si napouštěli plné vany a koupali se každý den.“ Marek se zasnil. „To by se mi líbilo.“ Usmála jsem se.
Krám zavřel, ale u sousedky jsou dveře otevřené.
„Nebo obchody. Žádné super a hypermarkety nebo obchodní centra. Jen nějaké samoobsluhy, vše zavřelo nejdéle v sobotu ve dvanáct. Pak už nikdo nikde nic nekoupil.“ Marek vytřeštil oči, a přemýšlel. „Babi, já vím, že nebyl internet, že se to nedalo objednat, ale co když jsi přišla na to, že potřebuješ něco uvařit a nemáš třeba máslo nebo vejce?“ „No to se ví, že se to mohlo stát. Ale tehdy jsme se v baráku znali a stačilo zaklepat na sousedku s dotazem, jestli nemá vejce navíc. – Iveto, nemáš náhodou dvě vejce? - Příště zaklepala ona a potřebovala třeba česnek. – Dělám bramboráky a koukám, že nemám česnek. Prosím pár stroužků. - To bylo normální. Takový výměnný obchod.“ „Babi a jak jsi věděla, že se ta sousedka jmenuje Iveta?“
Proč to neuklidit, hrajou si tam přece moje děti
„Víš, znali jsme se všichni v celém domě. Jmény. Popovídali si na chodbě, občas si pohlídali vzájemně děti, navštěvovali jsme se a někdy jsme se sešli u nějakého úklidu dvoru.“ „A proč jste uklízeli dvůr?“ „Chtěli jsme to tam mít co nejlepší pro naše děti. Hezké, čisté a upravené. Tehdy si ještě chodily děti hrát na dvůr. Měly tam skluzavku, prolézačky a pískoviště. Tvůj strejda, máma a teta tam stavěli hrady z bábovek, pak se tam naučili jezdit na kole, lezli na stromy a skákali paňáka.“ Marek třeští oči. Nechápe, proč by měl někdo uklízet veřejný prostor. Na hřiště směl už jen pod rodičovským dozorem. „Babi a ty ses nebála, že ti tam děti někdo ukradne, že jim něco udělá nebo se píchnou o stříkačku po feťákovi? Mě by takhle rodiče nikdy nepustili.“ „No vidíš a to je další rozdíl. Já se tehdy nebála.“
A bylo za komoušů líp?
„Babi a myslíš si taky, že za komoušů bylo líp?“ „A ty, Marečku měnil bys?“ Marek kroutí hlavou. „To bych nechtěl. Já chci na tu Korsiku a v neděli do nákupáku a těch triček mám plnou skříň.“
