Článek
Už jsem při svých cestách potkala několikrát muslimského muže, za nímž kráčely dva tři „pytle“. Nebyly to pochopitelně nějaké pytle brambor, ale důsledně zahalené manželky. Šly o několik kroků za svým mužem, který je následně usadil v místní hospůdce a objednal jim nápoj. Pytle si totiž nemohou samy nic objednat. Jsou závislé na manželovi. Pytle usrkávaly své pití pod černou kápí. Některé šly svlažit své nohy do místního jezera, které se hemžilo plavci všech národností celého světa, ovšem své nožky neodhalily. Máčely je ve svém pytli. Třeba podle moderních Egypťanů je sice bigamie povolená, ale málo kdo ji provozuje. A to z jednoho jediného důvodu. Je drahá. Finančně zajistit tři ženy je pochopitelně náročnější než jednu. Mluvíme o ženách, které jsou pochopitelně doma a nechodí do práce. A dobrá manželka přece zvládne o muže pečovat sama, že? Tak na co tři. Je to prostě přepych, na který má už málokterý muslim.
U nás bigamie legální není, ovšem bigamistickým životem se zde žilo i v minulosti a žije i nyní.
Třeba v domě, kde jsem bydlela jako holka. Paní Veverková měla dceru asi desetiletou. A o rodinu pečoval pan Veselý. Jenže pan Veselý měl o půl kilometrů dál v domečku paní Veselou se třemi dětmi podobného věku, jako byla dcera paní Veverkové. To se v baráku povídalo a my jako zvědavé holky jsme to také vyšpiónovaly. Pan Veselý opravdu přijížděl svým zánovním vozem Škoda 100 každý druhý víkend k našemu domu, nasadil Veverky do auta a vyvážel je na výlet. Byl přítomen i v neděli, kdy paní Veverkové pomáhal, věnoval se malé Veverce a hrál si prostě na manžela a tatínka. Zaběhl také párkrát v týdnu, přinesl nákup. Jako holky jsme se tomu strašně smály a přemýšlely jsme, jestli to paní Veverková ví, že je pan Veselý šťastně ženatý za rohem. Jeho druhá rodinka bydlela hned za kopcem v malém domku. Pan Veselý tam neustále pracoval na zahradě, natíral okapy, plot a něco opravoval. Hrál si s dětmi a z domu se ozývaly pokyny paní Veselé. „Otrhej ten rybíz, bude už přezrálej. Přeházel jsi ten kompost? Pojď už dovnitř, potřebuju ….“ A pan Veselý kmital. My jako holky seděly opodál a smály se. V hlavách nám vrtalo, jestli paní Veselá ví, že její manžel má opodál druhou rodinu. Je možné to utajit? Co by musel říkat? Že je každý druhý víkend u rodičů, o které pečuje? Že má dvakrát v týdnu schůzi skoro až do noci? Jisté je, že zatímco paní Veselá byla pohledná a štíhlá blondýna, měla jazyk jako břit a manžela nenechala vydechnout. Druhá žena jeho života, paní Veverková byla obyčejná usměvavá paní kulatá jako soudek. A pan Veselý kmital mezi oběma rodinami jako na drátku celá léta.
Ale bigamie kvete dál. U nás v domě je opět takováto dvojrodina. A to už pochopitelně bydlím někde úplně jinde. Sousedka z přízemí zůstala v bytě po rodičích a dlouho zůstávala sama. Až hodně po třicítce se jí začalo kulatit bříško a začala vozit kočárek. V bytě se objevoval čas od času muž. Pohledný chlap, který se k sousedce choval opravdu pozorně. Občas vyjeli s kočárem spolu, on nosil nákupy, něco v bytě občas upravoval. A po nějaké době jdu po schodech a u Vomáčků se vypravují na procházku děti dvě. Dva stejně staří, nebo alespoň velcí hošíci. Koukám jako blázen a ze dveří vyjde otec rodiny. „No to je taky můj kluk. Já je mám jen dva měsíce po sobě. Víte, já Markétu miluju, ale s Lenkou mám už dvě děti a já ji mám taky rád. Opustit ji neumím. To prostě nedokážu.“ Povídá mi ta dobrá duše, aniž bych se jí na něco ptala. Paní Vomáčková ovšem naladěná není. Právě vyšla na chodbu a srší z ní blesky. Má vztek. Vztek, že to ten ňouma celé prozradil. Že není pro něj jediná. Že se prostě musí dělit s jinou. S nějakou Lenkou. Toto jsem už zažila, ale dnes se už nechechtám jako tehdy v době puberty největší. Je mi líto paní Vomáčkové, je mi líto i té Lenky, ale i samotného upřímného chlapíka. Na jejich bytě se už druhý den objevila nová jmenovka. Vomáčková Janák. Pan Janák zrovna rekonstruuje byt. Vynáší suť, z bytu se v některé dny ozývá randál. Má co dělat. V bytě pochopitelně není denně, jen některé dny nebo víkend. Jeho klučík, který bydlí v našem domě, roste. Už musí chodit snad na druhý stupeň základní školy. Táty si váží, když zavítá do jejich domova. Když jdu okolo bytu po schodech, tak slyším, jak na něj stále volá a chce s ním něco řešit. Je pro něj vzácný a táta se také snaží. Potkávám je na koloběžkách, jak závodí spolu i s druhým synem na cyklostezkách ve městě.
Nevím jak vy, ale já bych se o chlapa dělit nemohla. Prostě je buď můj, nebo nic. Nesnesla bych pocit, že intimní chvíle trávil o den dříve s jinou ženou. Nemyslím tím pochopitelně jen sex jako takový, ale i chvíle, kdy vás jen tak letmo pohladí, nebo vám dá pusu na rozloučenou, když jde do práce. Ne to není můj šálek kávy. Buď všechno, nebo nic. Já se dělit prostě nemůžu.
