Článek
Určitě to znáte. Prázdniny jsou dlouhé a rodiče je sami celé svojí dovolenou nepokryjí. Ten den byl náš vnuk Martínek u nás. Byla jsem doma já a můj dospělý syn.
Martínek dovádí.
Martínek měl výbornou náladu, což se projevovalo tím, že řádil doslova jako černá ruka. Z mladého strýčka si vytvořil jakousi matraci, na které se měnil přímo v artistu. Chvílemi visel hlavou dolů a kmital nohama ve vzduchu. Smál se na celé kolo, výskal štěstím. Ne, už tak Patrik. Ten byl celý zvalchovaný, ale nechal se válcovat dál. Koukala jsem na tu dvojici s úžasem. Dlouho jsem už neviděla v Martínkových očích takovou radost, takové šibalství.
Hledání mobilu.
Za chvíli vymyslel jiný druh škádlení, chtěl se zmocnit Patrikova mobilu. Ten ho přehazoval z kapsy do kapsy, schovával pod polštář a Martínek byl štěstím bez sebe, když mobil na chvilinku získal. Ten totiž záhy zmizel a hledání začalo nanovo.
Pohádka a stavebnice.
Mobil ho omrzel a toužil po nějaké pohádce v počítači. Přivlastnil si Patrikův počítač a začal ladit nějaký youtube kanál s pohádkami. Jenže Patrik nechtěl o počítač přijít, přece jen Martínkovy ručky na klávesnici byly dost nevypočitatelné a začal další boj o křeslo u počítače. Martínek vyhrál. Patrik mu raději sám pustil přesně to, po čem toužil a nechal ho koukat. Martínek u pohádky vydržel jen pár minut a za chvíli už seděl na koberci a stavěl ze stavebnice nějaké létající stroje.
Jídlo.
„Na, vezmi si rohlík.“ Podávám mu obložený rohlík, přesně tak, jak to má rád. Ukousl špičku, zkřivil pusinu a rohlík mi vrátil. „Ne.“ Tak zkusím banán. „Pojď, vezmeš si banánek.“ Přiběhl, s chutí se zakousl do špičky banánu, zamračil se a zamával rukou: „Nenene.“ Netrvalo dvacet minut, přiloudal se k lednici a vytáhl si Sýr a křup, které vždycky miloval. Věděl, že mu ho tam máma dala, když ho přivedla. Odloudal se zpět ke stavebnici, jenže do minuty byl zpátky a nenačaté balení vrátil do lednice.
Běhání a zpívání.
Stavebnice ho omrzela, běhal po bytě, chtěl si zapnout televizi, vesele zpíval dědovi do telefonu a mně vrtalo hlavou, že nemá hlad. Jakmile šlo o jeho oblíbené jídlo, dokázal se najíst opravdu dobře. Uvařila jsem těstoviny, které miluje, zapnula notebook a pustila pohádku. Naservírovala oběd.
Problém.
„Čůrat.“ Běžel na záchod. Za chvilku se vracel k jídlu a natahoval si kalhoty. Do jídla se nepustil, jen sledoval pohádku a do dvou minut si začal držet bříško a zase běžel čůrat. „Jejda, tebe škrtí ta uvázaná tkanice v kraťasech, viď. Svlékneme kalhoty, já to povolím.“ Stál u záchodu, snažil se močit. Nic. „Kakat.“ Sedl si, tlačil, ze záchodu mne vyháněl, začal tlouct do dveří. Po chvíli mi chytl pevně ruku a tlačil, až byl rudý jako rak. Trochu se vykakal. Ulevilo se mu. Už volal. „Těstovinky!“ Těšil se na jídlo. Jenže do pusy dal sotva dvě lžíce a znova: „Čůrat.“ Na záchod už neběžel, držel se za břicho a šel v předklonu. Na míse tlačil tak, až bolestí plakal.
Já už žhavila drát a volala dceři. „Něco se děje…“ Přiběhla hned. To už Martínek ani nevnímal pohádku, jen ležel, podřimoval.
Bolesti. Slepák? Infekce?
Byl rád, že vidí mámu, stulil se k ní do klubíčka, nemluvil. Až za pár minut: „Čůrat!“ Belhání na záchod, držení se za bříško, nožky se mu už třásly. Tlačení a k tomu bolestivý pláč. „Bolí.“ Jenže co a jak bolí z dítěte s autismem nelze dostat, nedokáže to popsat. Tvrdě usnul. Proboha, co teď, co mu jen může být? Chce čůrat, ale nemůže? „Byli jste se někde koupat?“ „Byli, předevčírem. V přehradě.“ Nemohl tam chytit nějakou infekci močových cest? Ale že by to šlo tak rychle? Z rozesmátého a rozdováděného Martínky byl spinkající schoulený andělíček. A co slepák? Jasně, příznaky se shodují. To může být slepák! A dcera i syn vzpomínají, jaké to bylo, když měli zánět slepého střeva. Ale ani u nich to nešlo tak rychle.
Snad zásah mstivé Polednice?
Tohle bylo jako mávnutí kouzelného proutku. Ta proměna nastala v pravé poledne. Já snad začnu věřit na Polednici. Je pravda, že jsem ji neviděla, ale kdo ví. Jakoby se ta mrcha vyhrabala z toaletní mísy přesně ve dvanáct, kdy tam Martínek poprvé marně tlačil.
Stav se horší.
Martínek je už spící a apatický. Dětská lékařka telefon nebere. Konzultace s druhou babičkou, co jedl den před tím, jak se choval. Konzultace s tatínkem Martínka. Co teď? Je zle. Pohotovost je až od pěti. Zbývají dlouhé tři hodiny. „Zavolám záchranku!“ Byla jsem vyděšená, nikdy jsem nic takového neviděla, tak rychlý postup, Martínek přesně v poledne zvadl jako lilie. Syn byl vyděšený, co když se bouchl do bříška, jak s ním dováděl? Jenže další hodinu a půl skotačil rozverně po bytě a nic mu nebylo. Jen neměl chuť k jídlu. Dcera oči na vrch hlavy. V životě neviděla Martínka plakat bolestí. „Čůrat.“ Martínek se probral a ploužil se na záchod. Vytlačil pár kapek do zkumavky, už bylo jasné, že moč bude třeba k vyšetření. Teplotu neměl, což potvrdily dva teploměry. Opět zalehl a spal.
Bože, co se to stalo? Tak rychle, tak hrozně rychle je z veselého kluka jen spící hromádka zakuklená v dece. Mám sto chutí vytočit číslo záchranky, třeba ani nebudou muset přijet, třeba jen poradí. Do otevření pohotovosti zbývá ještě hodina a čtvrt. Martínkův tatínek už míří z práce k nám. Bude dobré, když budou na pohotovosti první, počkají si na otevření. Martínek už neměl ani sílu chodit. Na poslední návštěvu toalety, kde se marně pokoušel vykonat potřebu, ho nesla jeho maminka. Nemá snad zauzlená střeva? Neprasklo mu střevo? Nebo snad natržená ledvina? Otázky se nám honily hlavou. Tři vyděšení dospělí nad jedním malým trpícím drobečkem.
„Neboj se, tatínek už jede. Pojedeme do nemocnice.“ Martínek kývá. Vypadá to, že se těší, že ho tam utrpení zbaví.
Rychle na pohotovost.
Zdá se, že má Martínek zájem o plyšáka. Je tak příjemný na dotek, tiskne ho k sobě. Vypadl mu z ruky. Chce ho zpět. Začíná něco říkat. Já odcházím, jdu zabalit všechny věci, které u nás Martínek má, aby dcera v rozrušení nezapomněla něco důležitého. Tatínek brzy dorazí, vezme Martínka do náručí a odnese ho do auta. Balím oblečení, hračky, jídlo, a když je to vše pohromadě vracím se do pokojíku.
Zázrak.
Sedí dcera i syn a zírají. Nemluví, jen sedí a civí. Martínek už neleží, ale skáče jako gumový paňáca po pokoji. Mám ústa dokořán. Nechápu. Zíráme všichni tři. „Co bříško? Už nebolí?“ Zbytečná otázka. Martínek neodpoví. Je to autista. Je ale očividné, že nebolí. Že mu nic není. Je opět tak veselý, jako když k nám přišel. „Těstovinky?“ Chtěl by baštit oběd. Hopsá jako koníček. Je to krásné, ale nepochopitelné. Nic mu není. „Máme s ním tedy jet?“ Ptá se dcera, v očích úžas. „Kam bys jela, nic mu není.“ A Martínek si sám obul botičky, oblékl se, rozloučil a vzal si s sebou svoje těstovinky, na které už měl obrovskou chuť. Po nějakých zdravotních problémech ani stopy. Martínkovi se vrátila jeho dobrá nálada, doma se najedl a skotačil, jako by se nechumelilo.
Zní vám to neuvěřitelně? Mně také. Kdybych to zrovna neprožila, řekla bych si, že je to výmysl, že je to přehnané. Ne není. Nevěřila bych, že je prostě možné, aby se z veselého a skotačivého dítěte stal do pár minut ležící drobek, který pláče bolestí a po čtyřech hodinách strachu o jeho život vyskočí z postele a je jako na pérko.
Žádný slepák, žádná infekce, zauzlení střev, vnitřní zranění během skotačení. Tak co to mohlo být? Určitě nepředstíral. Je malý, navíc autistický. Napadlo mne jediné. VĚTRY. Martínka prostě potrápily zaražené větry. Nepotrápily jen jeho. Ty zpropadené zaražené větry nahnaly strach nám všem. Opravdu jsem už chtěla volat záchranku.
