Trapas

Přišla jsem do kanceláře podle své pracovní doby asi hodinu po mé kolegyni. Zatímco jindy už v dobrém rozmaru seděla u kafíčka a chlubila se, co dobrého připravila včera k večeři rodince, jak jí manžel opravil cosi v domácnosti, aniž by mu musela vůbec říkat, natož ho prosit několik měsíců, jako my, jak syn donesl ze školy rovnou tři jedničky a dcera byla ten den nejlepší ze třídy v hodu krikeťákem, prostě chlouba bývala každý den a já s Monikou jsme na oko žasly, jak se ta Zorka má, tak ten den byla naše kolegyně jako zmoklá slepice, choulila se za stolem a mlčela jako leklá ryba.

Jindy, když byl její projev dlouhý, musely jsme na chvíli vyběhnout ven na chodbu, často jsme na sebe s Monikou házely pohled jako, že toho už bylo dost a protáčely panenky k nebesům. Zora se prostě ráda předváděla, ačkoliv já i Monika jsme věděly, že zase vše tak suprové není. Její šikovný manžel by si nechal pro korunu vrtat koleno, proto raději vše donekonečna opravoval, než by koupil nové a děti mámě také občas zatopily, už jí několikrát volali ze školy.

Je to už pěkná řádka let nazpět a nebyly mobily, takže jsme byly svědky, jak se potí a rudne u pevné linky. Zorka se také ráda pěkně oblékala a následně se nám v modelech předváděla. Zatímco my si čas od času dopřály nějaký ten módní hadřík z obchodu, tak Zorka hlásala, že jsou to vyhozené prachy. V té době ještě nebyly takové možnosti levné módy ve vietnamských prodejnách, takže nezbývalo než pro opravdu pěkný kousek dojet třeba do Prahy nebo mít známé, či obíhat kvalitnější sekáče se zbožím z dovozu. Obnošené by zase Zorka údajně nevzala na sebe. Ona totiž šila. Jako svatební dar kdysi dostala od rodičů šicí stroj Lucznik polské výroby a dokázala ušít jak na sebe, tak na děti. A modely to byly opravdu zajímavé.

A ten den, to ráno, seděla Zorka u stolu a tupě zírala před sebe. Na čele se jí třpytily kapky potu. „Tobě je blbě? Nejsi nemocná?“ Zakroutila hlavou. Něco bylo špatně. Přitom na sobě měla nějaký overal, který jsme na ní ještě neviděly, jindy by se předváděla, co si spíchla a jak to vyšlo na hubičku a teď nic.

„Ono se to nepovedlo?“ To se Monice spíš nepovedl dotaz, přece by Zora nevyrazila do práce v něčem nezdařeném. A najednou se Zorce po tváři začala koulet slza. „Co je? Tak povídej? Něco s dětma? Rozvádíš se?“ Kroutila hlavou.

A Zorka začala.

Večeře.

Na včerejšek jsem měla domluvené s mámou, že mi uvaří. Chtěla jsem si došít ten overal. Stavila jsem se u ní, dala mi jídlo, donesla jsem to domů a šla šít. V sedm už měli všichni hlad, tak jsem to ohřála. Vepřo knedlo se zelím. V hlavě jsem měla pořád ten svůj overal, ale už jak jsem to dávala na talíře, bylo jasný, že maso je dost tlustý, prostě bůček. Sama jsem si nedala a hned běžela ke stroji. A z kuchyně jsem za chvíli slyšela: „Co to proboha ta tvá matka upekla? Ta nemá rozum! Vona mě chce asi oddělat! A že ty nejíš? No bodejť bys to jedla, že jo.“ Stroj hučel, soustředila jsem se na šití. „Mamí, to je ale hnusný maso, to já nebudu.“ Kačenka. „Babička by si měla přečíst něco o zdravý výživě. Už od ní mami nic neber. Ale knedlíky jsem sněd!“ Martin.

V kuchyni byl už klid, šli do obýváku, já v ložnici dokončovala svoji práci. Hotovo. Byla jsem na sebe pyšná. Natáhla jsem si overal na sebe a šla se předvést do pokoje. „Tak jaká je máma?“ Ptala jsem se plná očekávání. Vašek se ani nepodíval, vůbec se neotočil od televize. Ale projevil se Martin: „Mami, kvůli tomuhle hadru jsi nás málem zabila tím jídlem od babičky?“ Na Kačenku jsem nečekala a raději odešla do kuchyně.

„To je ten trapas?“ Ptám se. Zorka kroutí hlavou a po tváři jí stéká další slza.

Zorka pokračuje.

Bylo mi líto mně, overalu, matky i bůčku. Bůček ležel rozhrabaný a nesnědený na všech talířích a já měla hlad. A tak jsem si naložila plný talíř, ohřála a z lítosti to všechno…(popotahování) …sežrala.

Vytřeštily jsme oči. A Zora pokračovala.

Bylo mi už dobře, v břiše jako v pokojíčku a šla jsem spát. Ráno jsem si natáhla overal, už jsem se těšila, jak se vám pochlubím, jak mi řeknete, že jsem šikovná, a jak mi to sekne a já budu mít radost a spěchala jsem do práce. Jenže jakmile jsem dorazila, tak se tím pohybem nějak dostala ke slovu má střeva plná toho bůčku a mě se začalo chtít strašně na velkou.

Ráno v práci.

Barák byl ještě ve tmě, já jen odemkla kancl, hodila na stůl kabelku a běžela na záchod.

Kýváme hlavou, ale moc si Zorku neumíme představit, jak běží na svých vysokých kramflecích. Oči máme dokořán. Zíráme. Zorka si toho všimla.

No tak dobře, neběžela jsem, šla. Ale rychle. Jenže ty střeva se už dost kroutily, občas jsem musela zastavit. Chodba byla delší než kdy jindy, až konečně záchody. Otevřela jsem, jenže mě vzápětí napadlo, že mám na sobě ten overal. Začala jsem rozepínat zip, musela jsem se vysvléct z horní části. Jenže ten zip nějak nešel, snad se tam dostala nějaká nit ze šití, nebo co. Prostě jsem tahala a nic. Už jsem se potila, pak přišla křeč, zase jsem ztuhla, za pár vteřin jsem pokračovala, kroutila se jako had, až jsem konečně ten overal přeprala a sedla s úlevou na mísu. Jéžíš, já byla tak ráda, že sedím.

Zora popotahuje. Umíme si to představit, to štěstí, že jsme to stihly, že jsme doběhly.

„Ale stihlas to, tak dobrý ne?“ Jenže Zorka kroutí hlavou, že dobrý teda ne.

Já si taky myslela, že už je to dobrý, strašně se mi ulevilo, prostě pocit štěstí, že se nestalo neštěstí. Kolegyně se pokouší o vtípek, ale je jasné, že do vtipkování má na hony daleko. Jak jsem se už ve dveřích svlíkala, tak jsem vůbec nerozsvítila, venku svítalo, vletěla jsem na první kabinku. No a pak jsem chtěla spláchnout a nic. Voda nikde. Mačkám jako o život a ani kapka vody. Natáhla jsem overal a šla konečně rozsvítit, abych to okoukla, co se děje.

Zorka se začíná klepat, bulí. My už ani nedutáme, vůbec netušíme, kam míří.

Holky, já vešla do tý kabinky a ten hajzl byl odmontovanej! Stál jen kousek vedle od tý odpadní roury a já stála v těch … výkalech, které mezitím vytekly přímo na podlahu. Já to v tý tmě vůbec neviděla. Udělala jsem tam spoušť. Měla jsem strašnej vztek na ty údržbáře, který to tak nechali a šli domů, jak jim padla. Ta strašná spoušť! Polilo mě horko, myslela jsem si, že bude po mně. První, co mě napadlo, rychle pryč. Jenže jsem už slyšela kroky a hlasy za dveřma, tak jsem rychle skočila k umývadlu. Přišli dva v montérkách, já byla za přepážkou, neviděli mně. „Proboha, co to bylo za prase, podívej Ludvo, tak jsme sem snad dali na kliku Nepoužívat a někdo se nám tu vysral. No jó, koukej, nějaká dáma, ještě nám tu našlapala, fešanda.“ Koukla jsem k zemi a bylo to jasné. Moje lodičky zanechaly jasné stopy. Oplachovala jsem si obličej a chtělo se mi zvracet. A to už se za rohem na mě šklebily dva obličeje. Nekropil a Valenta. „Tak vám, paní inženýrko, děkujeme, to se vám teda povedlo. To jo. Teď musíme zavolat Pečenkovou, no ta bude nadšená z takovýho nadělení po ránu. To teda jó. To víte, my jsme instalatéři, my to tady po vás uklízet nebudem. Na to musí přijít Pečínková. Nebo si to snad chcete uklidit sama?“ Držela jsem se umývadla, abych nespadla.

Proč jste odmontovali záchod a pak ho nechali na místě nezabezpečenej? „No my mysleli, že blbci jsme tu my, že prostě inženýři číst uměj, když napíšeme na dvéře nepoužívat, že jo?“ Rýpl si Nekropil.

Zíraly jsme beze slova. Zorka. Ta naše paní inženýrka úžasná a se skvělou rodinou nám svěřila takový trapas. Bylo nám jí upřímně líto, jenže po chvilce nám začaly cukat koutky a chtělo se nám smát. Ale Zorka měla do úsměvu na hony daleko. „Tak neblbni, to přejde, ukaž nám radši svůj model.“ „Hele tady sis na pupku vytrhla zip ze švu, jinak je to skvělý, fakt ti to sekne!“ Tím, že se Zora svěřila, se nám oběma přiblížila, už to nebyla ta hvězda, ale jedna z nás.