Článek
Povídka mezi světy –
Epizoda 1: Stříbrný skok … Kdyby se někdo zeptal, odkud pocházím, odpověděla bych: „Z budoucnosti.“ A kdyby se zeptal, čím jsem, řekla bych: „To záleží. Někdy zlodějka. Někdy sběratelka. A když jde fakt do tuhého… kočka.“ Ne, vážně. Kočka. S drápy ostrými jako šepot, který nepatří tomuhle světu. ⸻ Otvírá se důl Kdykoli se ocitnu v Kalifornii roku 1853, vím, že se něco blíží. Vzduch ztěžkne, země zavrní a nad Sierra Nevada se objeví stříbřitý třpyt. To není počasí. To je Povítka – jemná trhlina mezi časy. Stačí ji zahlédnout koutkem oka, dotknout se jí, nadechnout se… a tělo se rozechvěje jako voda před bouří. Tentokrát jsem vklouzla dovnitř právě ve chvíli, kdy horníci jásali nad otevřenou žílou stříbra. Pro ně je to bohatství. Pro mě – mince, kterým během pár desetiletí vzroste cena pětistokrát. Jasně, drobná krádež. Ale kdo by si všiml dvou valounů, když všichni slaví? „Hej ty!“ zavolal na mě vousatý chlap, sotva jsem si valouny zabalila do šátku. „Kdo sakra jsi?“ Teď přišel ten okamžik. Buď zdrhnu. Nebo se proměním. Vybrala jsem druhou možnost. ⸻ Kočka mezi kocoury Transformace mě vždycky trochu studí, jako kdyby mi někdo přelil duši do menší nádoby. A pak hop – jsem kočka. Elegantní, stříbřitá, taková, co by se vyjímala na půlnočním parapetu. Bohužel… kočky přitahují pozornost. Zejména kocoury. „Ne, ne, ne… dneska fakt nemám čas,“ sykla jsem na jednoho pruhovaného frajera, který si myslel, že mňouknutí znamená rande. Zatímco se kocouři prali o to, kdo mě bude honit, já proklouzla pod sudem, vyklouzla mezi trámy a vběhla rovnou do míst, kde jsem vždycky cítila nejvíc vibrací. Tam, kde se čas láme. ⸻
Návrat do budoucnosti Stačilo jedno mrknutí, jedno nadechnutí. A katapultovalo mě to zpátky – do mého sběratelského bytu budoucnosti, plného starožitností, které by historikům způsobili infarkt štěstím i hrůzy.
Měla jsem vitrínu věcí, které jsem „poctivě“ posbírala napříč stoletími: čínská keramika ze 14. století, dopisy francouzských revolucionářů, gramofon, který ještě ani nebyl vynalezen… no prostě sbírka, kterou si nemůžeš v budoucnosti jen tak koupit. Na stole čekal překladač. Malá kovová kapsle velikosti ořechu. V dnešní době dávno běžná věc – přeloží cokoliv do čehokoliv. Ale já jsem ho skoro nepotřebovala. V minulosti jsem totiž už stihla nasát: francouzštinu, kantonštinu, angličtinu, španělštinu, a dokonce i jeden zapomenutý indiánský jazyk, který už v mých časech neexistoval. „Highlander,“ posmívala se mi kdysi kamarádka. „Máš nahromaděno víc životů než archiv.“ Jenže já životy neshromažďuju. Já je navštěvuju. A občas si z nich něco odnesu – valoun, akcii, nebo tajemství, které se hodí v budoucnu. ⸻ Problém? Možná. Konec? Ani náhodou. Ten večer, když jsem si konečně sedla, valouny položila do trezoru a převrátila se na záda (tentokrát už jako člověk), všimla jsem si něčeho, co tam nemělo být. Na mém překladači poblikávalo červené světlo. Varování. Narušení časové stopy. A pod ním: Neznámá entita vstoupila do Povídky. To mi rozhodně klid nepřineslo. „Sakra,“ vydechla jsem. Nevím, kdo prošel.
Nevím, odkud. Nevím, jestli je v minulosti, nebo už tady. Ale jedno vím jistě: Tohle není konec dobrodružství. Tohle je začátek seriálu.
Rozhodně mě to nezastaví hodlám se vracet a to. že mám stále 30 a moje kočka 4 mě jen utvrzuje v tom , že mám dost času.
Sára se opět začala usmívat :)))
