Článek
Listopadové zastavení terapeutky Sáry: Když čas zrychlí, ona zpomalí
Listopad je měsícem paradoxů. Všichni běhají s plnými diáři, plánují vánoční večírky, nákupy dárků, uzávěrky, úkoly a cíle, jako by se svět měl s koncem prosince vypařit do neznáma. A uprostřed tohoto shonu je Sára. Koučka a mentorka, která, na rozdíl od davu, v listopadu nezrychluje. Právě naopak – zpomaluje. Sára už léta listopad vědomě vnímá jako čas retrospektivy. Je to měsíc, kdy se lidé kolem ní tváří jako maratónci v cílové rovince, ale ona si sedne do pomyslného křesla se zápisníkem a dělá si „inventuru života“. Ne proto, že by byla líná (dobře, možná trošku), ale protože listopad jí připadá jako ideální čas na klidné zamyšlení. „Dokud se ostatní honí, mám aspoň prostor si v hlavě srovnat, co mi letos dává smysl,“ říká s úsměvem.
Do Keni – a zase zpátky??
Letos se Sára rozhodla, že by listopad mohl být jiný. Napadlo ji, že by si mohla splnit jeden ze svých dávných snů a vyrazit jako dobrovolník do Keni. Pomáhat tam, kde je to opravdu potřeba, předávat energii a získávat inspiraci. Ta představa ji nadchla. Ale když začala přemýšlet prakticky, zjistila, že plán je až příliš ambiciózní. „Když se podívám na svůj život, mám pocit, že mě potřebuje snad úplně každý. Moji klienti. Moje děti, které si občas myslí, že když jim doma nezmizí ponožky, je to dílo magie. Můj partner, co plánuje rekonstrukci kuchyně, i moje máma, která je přesvědčená, že právě teď je nejlepší čas přerovnat celý sklep. Když vidím všechny tyhle závazky, říkám si, že Keňa asi počká,“ a dodává se smíchem, „ale jestli ne, tak doufám, že aspoň někde v Nairobi někdo taky přerovnává sklep.“
Čas jako tekoucí voda
Sára si uvědomuje, že čas utíká, a někdy ji to děsí. Občas přemýšlí nad tím, jestli to, co teď dělá, má smysl i z dlouhodobého hlediska. Ale pak si vzpomene na jeden důležitý detail: všechno to hektické pobíhání kolem Vánoc jí vlastně dělá radost. „Kdybych byla teď v Africe, chyběla by mi třeba ta atmosféra předvánočních trhů, moje oblíbená tradice péct perníčky s dětmi, i když pokaždé sníme těsto ještě předtím, než to dáme do trouby,“ říká s nostalgií. A tak Sára letošní listopad místo cesty do dalekých krajin opět tráví s rodinou, klienty a sama se sebou. Všímá si maličkostí – barevného listí, první jinovatky na okně, vůně čerstvého chleba, který peče její máma, a smíchu svých dětí, když si zkouší její staré svetry.
„Vlastně mi ten listopad nakonec přijde skvělý,“ uzavírá Sára, „čas se může zdát jako tekoucí voda, ale když na chvíli zpomalíte, můžete si všímat krásných věcí, které jinak přehlédnete. A i když to tak někdy nevypadá, život je dost dlouhý na to, abych se jednou do té Keni opravdu podívala.“
Vánoční radost uprostřed nostalgie
S blížícími se Vánoci Sára přemýšlí nad dárky, které letos daruje. „Myslím, že nejlepší dárek je čas. To říkám každému. A pak jdu a koupím pro jistotu pár svíček, knížek a ponožek, protože co kdyby si ten čas nikdo nechtěl rozbalit?“ směje se.
A tak její listopadové zpomalení vrcholí těšením se opět na Vánoce. Ne kvůli dokonalým stromkům z časopisů nebo třpytivým světýlkům, ale kvůli chvílím, kdy bude moct sedět s dětmi na gauči, jíst cukroví, pít čaj a povídat si.
Listopad je možná časem shonu pro všechny ostatní, ale pro Sáru je to měsíc, kdy se život zastaví – aby mohl za pár týdnů znovu začít s novou energií. A někdy je právě tohle to nejlepší rozhodnutí, které můžeme udělat.
Sára zaklapla diář a přistihla se, že se usmívá.
