Článek
Dva
V třiceti létech, kdy den září jasem,
on potkal ji, svět změnil se rázem.
Na ulici, kde šuměl dav,
jejich pohledy se střetly, v nich rozlil se obrovský jas.
Neváhali, život jim šel vstříc,
každý okamžik byl jak ohnivý sopečný jíc.
Smáli se noci, co zdála se krátká,
vášeň je vedla, bez plánu a řádka.
V parku, kde slunce zlatilo stromy,
šeptali si slova, co hřála jak horké duny.
Každý dotek, každý polibek ,
byl příběhem lásky, co sami si psali.
V tom okamžiku čas ztratil svou sílu,
byli jen oni, ve světle ve stínu mezi stromy.
Žádná budoucnost, žádná minulost,
jen přítomnost, ta měla teď tu čarovnou moc.
Věděli, že chvíle jsou jako vítr,
co odvane listí, co šeptá a zpívá.
A tak žili, tohle to přítomné bytí.
Než odkvete, poslední jarní kvítí.
Síla té chvíle, to kouzlo dneška,
ta vášeň, co buší, ta touha co jako silný déšť do okapů pleská.
Proto žij teď, nečekej zítřek.
Srdce se unaví a v zámku zrezaví klíček .
