Článek
Celý tento týden byl ve znamení Halloweenu a Dušiček, bylo napsáno bezpočet článků o původu Halloweenu, o tom, kde a jak se slaví, bylo natočeno množství rozhovorů s různými osobnostmi o tom, jaký mají k tomuto svátku vztah. I o českých Dušičkách se hodně mluvilo. Především o tom, jak prodejci nabízejí předražené věnečky a jiné dekorace, jak si mají lidé zabezpečit auta před krádežemi na parkovištích u hřbitovů, popřípadě o tom, jak policie hřbitovy hlídá. Už jenom z toho, jak se o obou svátcích mluví, je jasné, že jsou dost odlišné, přestože podstatu mají stejnou, uctít památku zemřelých.
Ale svátky zesnulých z pohledů malých dětí? Ve středu jsem vyzvedla vnučku ze školky. Vždycky mi vypráví, co se tam dělo. Rozpovídala se o halloweenské párty, kterou měli ve školce v pondělí. Věděla jsem o tom, o víkendu jsem pomáhala přišít na čarodějnický hábit a klobouk háčkované pavouky a vyráběly jsme kouzelnickou hůlku. Vnučka vyprávěla, jak měli vyzdobenou třídu, že jim viseli od stropu pavouci a netopýři, svítily dýně a další světýlka, jak jim paní učitelka četla strašidelný příběh, ale ona se vůbec nebála, a jak potom tancovali. „No babi, bylo to prostě boží,“ shrnula na závěr.
To už jsme ale zastavily na parkovišti u hřbitova, z auta vyndaly nazdobený květináč, chryzantémy do vázy a velkou svíčku. kterou chtěla nést vnučka. Venku už se trochu setmělo. Společně jsme procházely mezi hroby, většina z nich byla už vyzdobená, všude svítily svíčky. Vnučka na tu krásu okouzleně koukala, ani moc nemluvila. Došly jsme spolu k rodinnému hrobu, nazdobily ho, zapálily svíčku. „To to tady ale mají krásné,“ řekla vnučka. Naposledy jsme se podívaly na náš hrob, vnučka lehce zamávala prababičce na rozloučenou a ruku v ruce jsme pomalu odcházely. „Babi, tady je to boží,“ potichu mi pošeptala vnučka, když jsme vycházely z brány hřbitova.
Večer jsem volala tchyni, chvíli jsme povídaly, jak jí je, co si uvařila k obědu, co její bolavá noha. A pak mi povídá „Víš, holka, dneska jsem byla na hřbitově, tam je ti to ale smutný, všude uklizeno, rozsvícené svíčky, ticho. Prostě je to tak hrozně smutný, že jsem z toho ještě teď špatná.“
A já si znovu uvědomila, jak se mohou lišit pohledy na svět. Co je pro jednoho boží, to může být pro druhého smutné. A taky jsem si uvědomila, že bychom se měli všichni snažit, aby ty pohledy na svět byly pouze „boží“ a ne smutné.
