Článek
Doba je složitá, ekonomická situace není jednoduchá, vyžaduje rychlé změny. K těm dochází i v řadě firem. I firma, ve které pracuji, musí na tyto změny reagovat. Reagovala restrukturalizací, tedy rušením pracovních míst. Došlo i na mou pozici. A tak ve svých 55 letech, ve věku kdy moje matka odcházela do důchodu, jsem postavena před úkol najít si na dalších přinejmenším 10 let novou práci. Během 32 let jsem kromě čtyřleté rodičovské dovolené pracovala pouze na dvou pozicích, ve školství a administrativě. Přehled o situaci na trhu práce mám pouze omezenou, ale protože kolem sebe pořád slyším: „Kdo chce pracovat, práci si najde,“ pouštím se do hledání. Procházím na notebooku stránky s nabídkami práce. Nedávám žádné filtry, chci se jen seznámit s nabídkou volných pracovních míst. Nestačím se divit, firmy nabízejí pozice, o kterých jsem (zaměstnanec školství a menší české firmy) ani netušila, že existují. Mezi nabídkami Accout Manager Junior, Team leader, Project Manager, HR Business Partner, Disponent logistiky, Konzultant prodejny, Operátor ve výrobě nebo opracovně, se úplně ztrácí obyčejná pokladní, kuchař, barman. Proč česká prodavačka je asistentka prodeje, proč dělník je operátor, co je opracovna? V anglických názvech pracovních pozic se brzy zorientuji, i když někdy s pomocí překladače. Budu ale mít vůbec na nějakou tu pozici předpoklady? Dívám se, co po mně budou požadovat. Komunikativnost. Odolnost proti stresu. Znalost informačních systémů MA Office. Flexibilita. Ochota pracovat. Proaktivní přístup. Požadavky se téměř u všech nabídek opakují. Já je nejspíš všechny splňuji. Docházím tedy k závěru, že kdo chce pracovat, si práci najde. Tak jdu tedy hledat.
