Článek
Každoročně poslední dubnovou noc rozzáří českou krajinu stovky ohňů. Slavíme tak „pálení čarodějnic“, lidovou tradici, která má své kořeny hluboko v minulosti. Lidé se scházejí na loukách a návsích, pečou buřty, zpívají, vítají jaro a symbolicky pálí zimu v podobě slaměné čarodějnice.
Na první pohled nevinná slavnost, která sbližuje sousedy a přináší radost. Když se ale podíváme pod povrch, ukáže se, že neseme dál i temné dědictví minulosti.
Temné kořeny za veselicí
Pálení čarodějnic má své kořeny v pohanských rituálech, které měly očistit krajinu od zlých sil a ochránit úrodu. Ve středověku a raném novověku se však význam slova „čarodějnice“ dramaticky změnil — přestal být pouhou pohádkovou postavou. Stal se nálepkou pro ty, kteří vybočovali z řady: moudré ženy, bylinkářky, chudé vdovy, ale i muže, kteří byli „jiní“.
Tisíce z nich skončily na hranicích. Byli mučeni, upalováni, jejich životy zničeny pod tíhou strachu a předsudků. Dnes, když symbolicky zapalujeme čarodějnici ze slámy, málokdy si připomínáme, že ten obraz má svůj původ právě v těchto tragických událostech.
Neúcta k obětem jinakosti
Z dnešního pohledu už nejde jen o nevinnou oslavu příchodu jara. Může jít i o nevědomé udržování vzorce, který oslavuje násilí na těch, kdo byli jiní. V době, kdy se snažíme být jako společnost vnímavější k menšinám, kdy si připomínáme historické křivdy a učíme děti o toleranci, stojí za to se zamyslet: je opravdu nutné slavit jaro prostřednictvím symbolického upalování?
Tradice nejsou neměnné. Pokud chceme, můžeme hledat nové formy, jak společně přivítat jaro — radostně, hravě, ale také s úctou k těm, jejichž příběhy byly kdysi udušeny plameny hranic. Možná právě v tom je naše šance posunout se jako společnost dál.
