Článek
Fenomén Metoda Markovič nastavenou laťku v první sérii téměř shodil z nebe. Příběh Ladislava Hojera byl mrazivou sondou do duše vraha i geniálního vyšetřovatele. Druhá série, zaměřená na spartakiádního vraha Jiřího Straku, měla všechny předpoklady úspěch zopakovat. Přesto výsledek drhne. Proč? Protože zatímco Petr Uhlík se Hojerem stal, představitel Straky ho jen hraje.
Seriál má v názvu jméno legendárního kriminalisty a je to fér, primárně jde o policejní práci. Petr Lněnička je v roli Jiřího Markoviče stále tou pevnou kotvou, která dává celému dílu tvář a klidnou sílu. Jenže kriminálka tohoto typu stojí a padá na dynamice dvou hlavních postav: lovce a kořisti. A tady nastává problém. Chtě nechtě je druhou hlavní postavou vrah. A v porovnání s první sérií, kde chemie fungovala na 100 %, tady „Metoda“ naráží na limity hereckého obsazení.
Straka: Promarněná šance živé předlohy
Jiří Straka je stále naživu. To mohla být pro filmaře obrovská výhoda. Možnost studovat gesta, mimiku, myšlenkové pochody přímo u zdroje a dát postavě přidanou hodnotu, kterou z policejních spisů nevyčtete. Divák by čekal plastický obraz narušeného mladíka. Místo toho dostáváme výkon, který působí ploše a místy až nudně.
Mladý herec Maxmilián Kocek se v nelehké roli Straky snaží, to mu nelze upřít. Snaží se napodobovat specifický styl vyjadřování, intonaci, pohyby. Ale právě v tom je ten háček, je to jen napodobování. Není to prožitek. Chybí tam ta děsivá autenticita, kdy nevíte, co se postavě honí hlavou.
Jeho herectví působí místy prvoplánově. Vidíme to v klíčových momentech, které by měly divákem otřást. Příkladem budiž scény, kdy se vrací domů po vraždě. Herec nasadí „výraz“, o kterém si myslí, že odpovídá situaci. Přijde domů, nechá mámu vyprat špinavé oblečení a tváří se… nějak. Jakoby si říkal: „Teď jsem vraždil, tak musím vypadat takhle.“ Chybí tomu hloubka, vnitřní rozervanost nebo naopak absolutní chladnokrevnost, která by vycházela z nitra, ne z mimických svalů. Upřímně se nabízí otázka, zda má na takto komplexní roli tento mladý herec dostatečné profesní i životní zkušenosti.
Stín Petra Uhlíka
Když Petr Uhlík hrál Hojera, nebyl to herecký výkon, byla to transformace. Uhlík se na roli připravoval s fanatickou pečlivostí, postavou žil, nosil si ji všude s sebou, snažil se pochopit temnotu, kterou měl ztvárnit. Z plátna šel strach, hnus i lítost zároveň.
U Straky tento ponor chybí. Což je škoda, protože postava nabízí řadu poloh. Uhlík byl Hojerem. Kocek si na Straku jen hraje, jeho nastudování postavy není dostatečné. Ten rozdíl v uvěřitelnosti je propastný a sráží atmosféru celého seriálu o několik úrovní níž.
Vedlejší postavy bez chuti a zápachu
Bohužel, problém s castingem nekončí jen u hlavní záporné postavy. Výběr herců vedlejších rolí působí v druhé sérii unaveně. Vedlejší postavy, které v Hojerovi dotvářely kolorit doby a policejního sboru, jsou zde nezajímavé a často nevěrohodné. Chybí jim jiskra, uvěřitelnost, zkrátka důvod, proč by nás měly zajímat. Místy působí spíše jako komparz s textem než jako reální lidé z 80. let.
Závěr: Dobrá kriminálka, špatný psychologický profil
Metoda Markovič: Straka není špatný seriál, pokud ho berete jako standardní kriminálku. Řemeslně je zvládnutý, kamera je fajn a Markovič stále baví. Ale pokud čekáte tu mrazivou psychologickou hru, kterou nastavil Hojer, budete zklamaní.
Tvůrci měli v rukou všechny trumfy - legendárního vyšetřovatele i skutečného vraha. Ale zatímco Markoviče trefili znovu, Straka zůstal jen u povrchní nápodoby. A to je u seriálu, který si zakládá na „metodě“ a psychologii, bohužel málo. Ve srovnání s Hojerem tak druhá série výrazně zaostává.
Uvidíme však, co přinesou další díly…
