Článek
Tak jako jsou Čechy světově proslulé nálezy trilobitů, tak Morava se může pochlubit unikátními nálezy z období paleolitu. Starší generace si jistě vzpomene na povinnou četbu Štorcha a jeho Lovců mamutů ilustrovaných romantickými obrázky Zdeňka Buriana. Není náhodou, že brněnský Pavilon Anthropos je nejnavštěvovanějším muzeem na Moravě, vždyť období lovců mamutů je jediným obdobím, kdy naše země byla ve světovém měřítku vrcholem civilizace. Pravěký kamenný artefakt není až tak velký problém najít na poli za leckterým sídlištěm v Brně, o hojných nálezech ve zúžení bran do moravských úvalů ani nemluvě. V případě nálezů nepatinovaných artefaktů se většínou jedná o kusy z mladší doby kamenné, nicméně větší radost zpravidla udělá držet v ruce něco staršího, něco na čem je pěkná vrstva bílé patiny a co vyrobil člověk, který na vlastní oči mohl živé mamuty vidět. Ačkoli kultura lovců mamutů - gravettien je na Moravě celosvětově proslavena, tak samotné počty stanic této kultury nejsou nijak velké, v tomhle ohledu je zde více sídel neandertálců, ovšem suverénně nejčastěji můžeme při procházce na poli natrefit na kamenný artefakt s patinou, jehož původ bychom vystopovali v aurignacienu, nebo epiaurignacienu.
Aurignacien [óriňasien] je první jasně mladopaleolitická kultura jejímž nositelem je homo sapiens sapiens. Spadá do starší fáze mladého paleolitu a je datován přibližně do 38 až 28 tisíc let před dneškem. Tomuto období se u nás věnoval zejména náš přední paleoarcheolog doc. PhDr. Martin Oliva, Ph.D., Dsc., jehož souborné dílo na toto téma, Aurignacien na Moravě z roku 1987, nebylo dosud překonáno, byť by po letech již zasloužilo aktualizovat o nové objevy.
Technologickým základem aurignacienu je již plně mladopaleolitická čepelová technika – čepele byly odráženy z hranolových jader, patrně přímým úderem měkkým parohovým otloukačem. Vyskytují se první parohové hlazené i strouhané hroty a počátky umění ve tvorbě plastik. Nejvyspělejší umělecké projevy aurignacienu jsou regionálně velmi odlišné a vyskytují se na obrovském území od Španělska po Altaj a celkovým rozsahem se kryjí s inovacemi v kostěné industrii. Tento proces měl své demografické souvislosti, přičemž nejnápadnějším rysem mladého paleolitu od jeho samého počátku je značný nárůst počtu sídlišť, svědčící o prudkém zvýšení počtu lidí. Aurignacké a epiaurignacké osídlení je u nás velmi hojné na Moravě, kde počty dosud objevených stanic (pozn. Za paleolitickou stanici je obvykle považováno nalezení minimálně tří kusů prokazatelných artefaktů na ploše cca 10 m čtverečních, někteří archeologové však za stanici považují nalezení 10 artefaktů na větší nálezové ploše) již dosahují nižších stovek. Osídlení této kultury se vyhýbalo vyšším polohám i nížinám a nejčastěji byla sídliště zakládána pod otevřeným nebem na výraznějších terénních výspách ideálně okolo 290 až 370 m nadmořské výšky, přičemž archeologické nálezy bývají koncentrované na menší ploše, než je obvyklé pro předchozí období z časů, kdy zde žili neandertálci, což budí dojem pevněji organizovaného života. Jeskynní sídliště této kultury z českých zemí nejsou známa, světově významným je však nález pohřebního rituálu z Mladečské jeskyně. Dá se předpokládat, že se tehdy tábořilo pod širým nebem buď ve stanech, nebo v zahloubených chýších, avšak pozůstatky sídelních objektů z této doby se u nás dosud nepodařilo na rozdíl od Slovenska (Barca u Košic, Tibava) nalézt.
Závěrečná fáze aurignacienu, epiaurignacien, přežívá u nás nejspíš souběžně s typickými lovci mamutů kultury gravettien. Vzájemně si asi moc nekonkurovali, neboť gravettienci preferovali pro svá větší sídliště jiný typ krajiny a nejspíš měli i jiné lovecké strategie a dávali přednost nížinným polohám na terasách u větších řek. Ve fázi epigravettienu, která spadá do období glaciálniho maxima bychom pozůstatky jejich již mnohem drobnějších sídlišť mohli nalézt obvykle na plošinách ve svahu v chráněných údolích nad malými vodotečemi. Za poslední pozůstatek epiaurignacké kultury je obvykle považována stanice v rakouském Podunají u Langmannersdorfu, datovaná radiokarbonově na 20 500 let před dneškem.
Stanici Žernovník I z níž pochází v článku popisovaný nález objevili na jaře 1984 ing. K. Odehnal a A. Štorf a o rok později již byla poprvé publikována v archeologickém časopise Přehled výzkumů M. Olivou a A. Štorfem. Později byla lokalita ještě zmíněna v regionálních publikacích jako např. Pravěk Boskovicka. Některé naše aurignacké (epiaurignacké) stanice vydali v průběhu bezmála sto let výzkumů desetitisíce kamenných artefaktů a tisíce paleolitických nástrojů (největšími jsou Tvarožná I a Určice-Alojzov I) a ve srovnání s nimi je stanice Žernovník I velmi drobná, dokonce tak drobná, že nestála ani za zařazení do Encyklopedie paleolitu a mezolitu českých zemí, kde jsou nejvýznamější naleziště a nálezy souborně popsány. Vzhledem k tomu, že k nálezu „švýcarského nožíku“ došlo později, tak nestihl být tento vyjimečný artefaktvyobrazen ani v regionální publikaci Blanensko a Moravský kras v pravěku, kde jsou z této lokality vyobrazeny tři výběrové artefakty (vysoké škrabadlo, drasadlo a rydlo). A zatímco na lokalitě Žernovník I jsou v nálezech a to jak v nástojích, tak v jádrech, nebo výrobním odpadu, zastoupeny dominantně místní křídové rohovce - spongolity, je poměrně hojně ve starších sběrech zastoupen i „pazourek“, přesněji silicit glacigenních sedimentů, ovšem předmětný artefakt se surovinou na nalezišti zcela vymyká. Jedná se o rohovec typu Troubky-Zdislavice, jehož zdroje známe v současnosti jen ze tří poloh s výskytem polymiktních štěrků v Litenčické pahorkatině, přičemž to nejbližší a teprve nedávno objevené je od místa nálezu vzdáleno vzdušnou čarou 46 km. Tento třetihorní materiál si k výrobě štípaných nástrojů oblíbili již poslední neandertálci kultury szeletien, největšího rozšíření však dosáhl právě v následujícím období aurignacienu, naopak v mladší době kamenné mezi postpaleolitickou industrií se nevyskytuje. Původní barva materiálu byla světle nažloutle hnědá s matným leskem, avšak po desítkách tisíc let působení povětrnostních vlivů tato kamenná surovina zmatní a změní barvu na nesouvisle bílou s hnědou krupičkou.
Vzhledem k tomu, že suroviny vhodné pro výrobu štípaných nástrojů jsou často sedimentárního původu, tak mohou obsahovat i zkameněliny. Zkameněliny však narušují homogenitu materiálu a často naprosto zmaří vaše snažení o výrobu předvídatelného úštěpu nebo čepele. A zatímco taková ježovka, ramenonožec, nebo schránka mlže v jurském rohovci ze Stránské skály byla pro pravěkého štípače většinou důvodem ke zlosti (obvykle lze pozorovat na zahozených pokažených jádrech), na některých pravěkých artefaktech se stala naopak žádoucí dekorací. V případě „švýcarského nožíku“ z Žernovníka zub pravěké ryby, který je dnes po navětrání z převážné části dochován již jen jako negativ, byl na rozdíl od záměrně z kůry pazourku vyčnívající mušle na známém pěstním klínu z anglického West Tofts, nejspíše jen vítaným bonusem, který se náhodně objevil až po odražení polotovaru z jádra, než od počátku zamýšlenou dekorací okolo které byla pečlivě dodělána retuš.
Snaha pravěkého výrobce vměstnat více než dva nástroje na jediný polotovar je velmi neobvyklá a vyvolává asociace s populárním švýcarským armádním nožíkem. Je otázkou, zda tak bylo činěno z nouze o kvalitní štípatelnou surovinu, to však nepředpokládám, neboť v blízkém okolí nálezu jsou bohaté zdroje štípatelného křídového rohovce - spongolitu. Z čistě archeologicko formalistického hlediska podle Bordesovi klasifikace štípané industrie se nejedná o nůž, nýbrž o kombinovaný nástroj - drásadlo, vrub a dvojité rydlo. Motivem k výrobě něčeho takového dle mého názoru mohla být nejspíše snaha ušetřit na váze při přepravě, jak ostatně vidíme i v dnešní době u vyznavačů outdoor kempování a horolezců. Mohlo se však jednat i o reprezentativní statusový dar, neboť tyto analogie etnograficky známe např. z Austrálie, kdy mezi domorodci byla darovaná štípaná industrie ceněna však nikoli primárně pro svoje fyzikální řezné kvality, nebo pro výslednou estetiku štípačské práce, ale hlavně proto, že každý si byl vědom z jaké dálky byl ten který kamenný materiál přinesen a nezáleželo ani na tom, že místní surovina byla mnohdy pro výrobu nástrojů vhodnější, ne však toliko prestižní. Příklady podobného chování bychom našli i dnes, stačí vzpomenout na souseda co vás přesvědčuje, že když je to ze západní ciziny musí to být vždy nutně lepší než to naše české. V úvahu též připadá i možnost, že výrobci šlo primárně o předvedení štípačské zručnosti a proto ta úporná snaha vměstnat tři nástroje do jednoho artefaktu. Tímto si archeologové někdy vysvětlují vznik precizně vyrobených drobných vysokých škrabadel, která jsou však pro práci nepříliš tvarově vhodná, nicméně esteticky jsou velmi působivá, výrobně náročná a nadto se vyskytují na rozlohou malém sídlišti v počtech vyšších stovek kusů, což je taková do očí bijící nadprodukce, že to již nedává nikomu ekonomicky smysl, zvláště když jejich distribuce do okolních nedalekých stanic je zanedbatelná tj. v jednotkách, maximálně nízkých desítkách kusů. A když archeologové doby kamenné nevidí ve tvorbě nejen štípané industrie primárně smysl ekonomický, hledá se jako vysvětlení nejčastěji nějaká forma spirituality, kterou se dnes například vysvětlují ty tuny a metrové vrstvy navážky rozštípaného a ne zrovna dvakrát kvalitního materiálu (rohovce typu Krumlovský les varianty I) na vrcholech hřbetů v Krumlovském lese a u některých nálezových situací se zas případně uvažuje o tom, že jde o pozůstatky nějakého pradávného soutěžního klání ve štípání a to zejména v souvislosti s již výše zmíněnými nálezy stovek zvláštních škrabadel z centrální epiaurignacké lokality Lhotka I.
Zatímco dvojité kombinace nástrojů jsou v epiaurignacienu relativně běžné (typicky škrabadlo-rydlo) a často jsou na rozměrově drobném artefaktu, kdy se přímo nabízí myšlenka, že motivem výroby bylo šetření surovinou a kultura již spěla ke svému úpadku, trojkombinace je věcí naprosto výjimečnou a takový multifunkční nástroj nadto s estetickou zkamenělinou a ze suroviny vzdálenějšího původu byl neobvyklým předmětem, který nejspíš reprezentoval i společenský status svého majitele. Na naše středoevropské poměry se jedná o průměrně velký kus štípané industrie a nějakou snahu o šetření surovinou z důvodu jejího nedostatku lze v tomto případě spatřovat stěží. Navíc na dvou polích u Zdislavic se rohovec tohoto typu vyorává občas i ve 20 centimetrových kusech. V dnešním světě můžeme tento pravěký artefakt přirovnat k luxusním mechanickým hodinkám, nebo drahému mobilu.
Literatura:
Oliva, M. - Štorf, A. 1985: Přehled paleolitického osídlení Lysické sníženiny a blízkého okolí. Přehled výzkumů 1983.
Oliva, M. 1987: Aurignacien na Moravě. Studie Muzea Kroměřížska ’87.
Oliva, M. 2014: Starší doba kamenná - paleolit. In: Z. Jarůšková – A. Štrof (edd.): Pravěk Boskovicka, 15-49, Vlastivěda Boskovicka 3. Muzeum Boskovicka, Boskovice.
Oliva, M. 2016: Encyklopedie paleolitu a mezolitu českých zemí.
Oliva, M. 2020: Žernovník (okr. Blansko). Přehled výzkumů, 61(1), 143.
Neruda, P. - Oliva, M. 2020: Čas lovců (starší a střední doba kamenná – paleolit a mezolit, cca 1 000 000–5500 př. Kr.). In: Novák, M. (edd,): Blanensko a Moravský kras v pravěku, Muzeum Blanenska
Šmacho, P. 2023: Žernovník (k. ú. Žernovník u Černé Hory, okr. Blansko). Přehled výzkumů, 64(1), 167.
