Článek
Tato část je důležitá pro pochopení příběhu.
Když jsem byl na prahu dospělosti, stala se mi nehoda. Po pádu z výšky jsem mel zlomený obratel, čelist a nohy. Všechny tyto zlomeniny byly chirurgicky ošetřeny (musím říct že se doktoři vyznamenali) a zůstaly mi jizvy na místech, kde byly operativní zákroky.
Bydlel jsem v menším městě na severu Čech. S kamarádem jsme chodili ven od základky a i v dospělosti jsme se stále scházeli a vyráželi na „mladické výlety“ autem, kam se jen dalo. Většinou v tom byl záměr navštívit někoho, koho jeden z nás znal.
Jednou odpoledne můj kamarád potřeboval odvézt jednu svou kamarádku do práce a já jel s ním. Po cestě jsme samozřejmě vyprávěli slečně historky z dětství, jací jsme byli prevíti a tak podobně. Snažili jsme se ji trošku uchlácholit, jako že jsme borci (v té době jsme trpěli utkvělou představou, že čím více hloupostí jsme vyvedli, tím větší borci jsme). Slečna samozřejmě naslouchala a velice se smála všem našim historkám.
Po příjezdu na místo jsme si s ní ještě dali cigaretu. Bylo celkem teplo, já měl jen kraťasy a tričko. Slečna si všimla jizev na mých nohách a na čelisti a ptala se co se mi stalo. Kamarád se začal smát a řekl že mám jizvu i na břiše a na zádech. Byla velice překvapená, že mám tolik jizev a chtěla vědět, co se stalo. Já se za to trošku styděl, přeci jen to byla strašná hloupost, kvůli které se to stalo, tak jsem začal s vyprávěním.
„Víš, já jsem cestovatel časem. Tedy, už to nedělám po poslední zkušenosti.“. Její vytřeštěný výraz s mírně pozvednutý koutek úst měl navodit pocit nedůvěryhodnosti mého „vysvětlení“, ale chtěla stejně vědět víc. Tak jsem tedy pokračoval. „No, když jsem cestoval naposledy, chtěl jsem se podívat do středověku, jak se tam žilo. Zjistil jsem si tedy v historických mapách které pole a louky byly nezastavěné v dřívějších dobách a cestoval sem. Samozřejmě se to nepovedlo. V minulosti jsem přistál zrovna na místě, kde na jednom z polí probíhala středověká bitva. Nejspíš nikde nebyla zaznamenána. A hned po tom, co jsem se tam zjevil, mě jeden z vojáků probodl kopím“. Povytáhl jsem si tričko a ukázal jizvu na břiše a na zádech, které jsou přímo ve středu trupu a jsou přesně naproti sobě. Pokračoval jsem ve vyprávění. „No, samozřejmě mě to strašně bolelo a navíc ten voják mě porazil na zem. Než jsem stihl jakkoliv reagovat, tak mě přejel takový ten dvoukolový povoz tažený koněm. Víš, jak byli ti Římané a měli ty vozy, tak přesně ten. No, a tím mi přejel čelist a nohy“. Samozřejmě jsem opět ukázal na jizvy a snažil se udržet ve tváři ustaraný a zděšený výraz. Kamarád se na mě koukal s výrazem úplného zděšení a vůbec nechápal, kde se tento příběh ve mě bere. Slečna mi visela na rtech a hltala každé slovo které jsem vyslovil.
Chviličku nevěřícně koukala a poté řekla. „A to si přežil jak?“ Já jsem zapojil veškerou svou mozkovou kapacitu a vymýšlel další část příběhu. „No, tak jak jsem tam ležel, v ukrutných bolestech, tak jsem přemýšlel co se bude dít. Kolem mě jsem viděl hromady vojáků, jak bojují a hodně krve, no strašný masakr. Došlo mi, že umřu, pokud zůstanu tam, kde jsem. Ale zároveň jsem věděl, že v přítomnosti mě nedají do kupy, abych přežil bez problémů. Proto jsem cestoval zase do budoucnosti doufajíce že mi někdo pomůže. Takže jsem přistál v budoucnosti. Myslím že to byl rok 2500, ale to je jen můj odhad. Tam mě okamžitě někdo našel a dopravil mě k někomu, kdo se o mě postaral. Naložili mě do nějakého auta a odletěli semnou. Během okamžiku u mě byl ten doktor a uspali mě. Když jsem se probudil, ležel jsem v nemocnici, kde byli roboti. Cítil jsem se dobře. Přišel ke mě ten doktor a řekl, že jsem v pořádku, že budu bez problémů fungovat. Tak jsem se teleportoval zpět do přítomnosti a sekl jsem s cestováním v čase, protože je to fakt nebezpečné.“
Kamarád i slečna na mě koukali, jako kdybych jim tvrdil pravdu, věřil bych, že jsem byl velice přesvědčivý až mi i můj kamarád, který mě znal na chvíli, uvěřil, že se to tak stalo. Slečna ještě stále seděla a dívala se na mě již s údivem ve tváři. Zmohla se jen na větu: „To muselo být příšerné“. Ještě chvíli jsme tam stáli všichni tři v tichosti, já jsem se stále tvářil tragicky, jako že jsem si vybavil velice nepříjemnou vzpomínku. Po asi dvou minutách ticha jsem se samozřejmě začal smát a řekl, že to pravda není. Protože jsem viděl, že mi to věřila.
Lidská naivita nezná mezí, ale je velice lehké někoho obalamutit. Teď přemýšlím, jestli je možné tento „um“ vyprávění převést v něco, co by mohlo někoho pobavit. Tak jsem se rozhodl napsat tento článek, abyste se i Vy mohli pobavit touto historkou.
