Článek
Fronta byla dlouhá a nervózní.
Košíky narážely do lýtek, mobilní telefony pípaly a každý měl pocit, že právě jeho nákup je ten nejdůležitější na světě. Adam stál mezi regály s mléčnými výrobky a přemýšlel, jestli vezme levnější jogurty, nebo ty, které má rád. V kapse mu vibroval telefon. Neodpověděl.
„Mladíku?“
Ten hlas nebyl hlasitý. Spíš opatrný.
Otočil se. Malá paní v béžovém kabátu držela v ruce seznam. Papír byl několikrát přeložený a vyhlazený, jako by ho někdo dlouho nosil po kapsách.
„Prosím vás… nedosáhnu na tu mouku. Tu úplně nahoře. Hrubou.“
Adam bez přemýšlení sáhl do regálu.
„Děkuju. Já už na ty výšky moc nejsem,“ usmála se. Ten úsměv nebyl omluvný. Byl zvykem.
Už se chtěl otočit zpátky ke svým jogurtům, ale paní se zadívala na seznam.
„A nevíte, kde tu mají obyčejné kakao? Ne to holandské. To je moc silné.“
Adam se přistihl, že místo aby ukázal směrem k pečivu, bere její košík do ruky.
„Pojďte, já vám to ukážu.“
Šli pomalu. Ona opatrně, on nezvykle klidně. Mezi regály, kde běžně jen proplouval, najednou zastavoval. Četl malé cenovky. Porovnával másla. Přemýšlel, jestli je lepší vzít menší balení, aby se nezkazilo.
„Pečete?“ zeptal se, když vkládala kakao do košíku.
„Občas. Vnoučata přijedou v neděli,“ odpověděla a trochu si odhrnula šálu. „Mají rádi bábovku. Tu obyčejnou. S rozinkami.“
Adam přikývl.
Jeho babička dávala do bábovky ořechy. A říkala, že rozinky jsou pro netrpělivé lidi, co neumějí čekat na chuť.
Ta myšlenka přišla nečekaně. A s ní i ticho, které mu poslední roky v životě chybělo.
„Vy tu bydlíte sama?“ zeptal se, ani nevěděl proč.
„Ale ano. To víte… člověk si zvykne.“ Řekla to klidně. Bez lítosti.
U pokladny zaplatil svůj nákup a pak, bez velkých slov, vzal i její tašku.
„Já to unesu,“ bránila se.
„Já taky,“ odpověděl a usmál se.
Venku bylo chladno. Šli pomalu. Do domu o dvě ulice dál. Cestou mu vyprávěla o tom, jak se v tom obchodě kdysi prodávalo jen máslo a cukr na lístky. Jak byl tenhle dům dřív modrý. Jak se člověk nesmí bát zazvonit sousedům, když potřebuje pomoct.
Před vchodem se zastavili.
„Děkuju vám,“ řekla a položila mu ruku na předloktí. Lehký dotek. „Máte hodné oči.“
Adam cítil, jak se mu něco v hrudi pohne.
„Vy mi někoho připomínáte,“ řekl tiše.
„To je dobře,“ usmála se. „To znamená, že na ni nezapomínáte.“
Dveře se zavřely.
Adam stál ještě chvíli na chodníku. Pak vytáhl telefon. Listoval kontakty, které roky neotevřel. U jednoho jména se zastavil.
„Teto, dobrý den… Ne, nic se nestalo. Jen jsem si říkal… nemáte náhodou recept na babiččinu bábovku?“
Večer koupil rozinky.
A když doma míchal těsto, uvědomil si, že ten nákup vlastně nebyl pro „někoho jiného“.
Byl i pro něj.
