Článek
Hudba byla dost hlasitá na to, aby překryla ticho mezi lidmi. Parket se plnil a vyprazdňoval v pravidelných vlnách. Smích, kroky, světla. Všechno se hýbalo, kromě ní.
Seděla stranou a sledovala pohyb ostatních. Ne závistivě. Spíš soustředěně. Jako by hledala vzorec, podle kterého si lidé vybírají jeden druhého.
„Ty dneska netančíš?“ zeptala se kamarádka, když si k ní na chvíli přisedla.
„Nikdo mě nepozval,“ odpověděla.
„Minule ses ale všem vymluvila.“
Přikývla. „Já vím.“
Chvíli mlčely. Hudba mezitím změnila rytmus.
„Tak proč čekáš?“ zaznělo nakonec.
Dívka se zadívala na parket. „Protože chci vědět, jestli si mě někdo vybere i tak.“
Nebyla to potřeba tance. Spíš tichá otázka, kterou si nesla už dlouho, jestli je viditelná i ve chvílích, kdy nic neříká a o nic nežádá.
Kolem prošlo několik lidí. Někdo se usmál, někdo jen minul. Nikdo se nezastavil.
Hudba hrála dál.
A ona pochopila, že někdy nečekáme na pozvání kvůli tomu, co přijde potom. Čekáme na potvrzení, že jsme pro někoho první volba, ne náhoda, ne z nouze, ale vědomé rozhodnutí.
Ten večer netančila.
Ale odcházela s jasnější myšlenkou než předtím:
někdy je nejtěžší udělat první krok ne na parket, ale k sobě.
