Článek
V malé kanceláři bylo všechno trochu unavené. Stoly, židle i lidé, kteří se ráno zdravili spíš ze zvyku než z radosti. Jen v kuchyňce stál starý hrnek s oprýskaným okrajem a nápisem: „Dneska to zvládneš.“
Patřil kolegovi, který před rokem odešel. Ne ve zlém, jen změnil práci a zmizel z každodenního shonu. Hrnek ale zůstal. Nikdo ho nevyhodil a nikdo si ho nepřivlastnil.
Jedno pondělí přišla nová kolegyně. Tichá, trochu nejistá. Otevřela skříňku, vzala první hrnek, který uviděla, ten starý. Nalila si kávu a posadila se ke stolu.
Nikdo nic neřekl. Jen si všimli, že se během dne několikrát zadívala na nápis a pokaždé se nepatrně usmála.
Druhý den přišla o něco dřív. Třetí den přinesla koláč. A během jediného týdne se její smích stal tím, co vrátilo kanceláři život.
Hrnek zůstal v kuchyňce. Pořád bez majitele. Jen s tichým vzkazem, který si pokaždé našel někoho nového.
Možná právě proto ho nikdo nikdy neodnesl domů. Některé věci totiž nepatří jednomu člověku. Patří chvílím, kdy je někdo zrovna potřebuje.
