Článek
Na okraji džungle se jednou rozhořela podivná hádka.
Osel s naprostým přesvědčením prohlásil:
„Tráva má modrou barvu.“
Tygr se zarazil. Nejdřív si myslel, že jde o vtip.
„To přece není pravda. Tráva je zelená,“ odpověděl klidně.
Jenže osel trval na svém. A čím víc mu tygr odporoval, tím víc se hádka vyostřovala.
Nakonec se rozhodli, že spor předloží králi zvířat.
Když dorazili k jeho trůnu, osel začal vykřikovat už z dálky:
„Řekněte mu, že mám pravdu! Tráva je modrá!“
Král si je vyslechl… a bez váhání odpověděl:
„Ano, tráva je modrá.“
Osel se rozzářil. Ale nestačilo mu to.
„Tygr se mnou nesouhlasil. Zaslouží si trest!“
Král přikývl:
„Bude potrestán. Čtyři roky mlčení.“
Osel odešel spokojený, zatímco tygr zůstal stát v tichém úžasu.
Když osel zmizel, tygr se obrátil na krále:
„Vždyť víte, že tráva je zelená. Proč jste mě potrestal?“
Král se na něj podíval klidně:
„Právě proto.“
Tygr nechápal.
„Ne proto, že bys neměl pravdu,“ pokračoval král. „Ale proto, že jsi ji obhajoval tam, kde o ni nikdo nestojí.“
Pointa:
Možná největší ztrátou není to, že nemáme pravdu, ale to, kde a s kým ji ztrácíme.
A teď otázka:
Má vždy smysl pravdu obhajovat… nebo je někdy silnější ji prostě nechat být?
