Článek
Když všechno funguje – ale vy už ne
Jsou období, kdy se navenek nic neděje.
Děti jsou samostatné, práce běží, domácnost stojí. A přesto máte pocit, že něco uvnitř vás tiše praská. Že jste unavená způsobem, který se nedá dospat. Že se ráno zvedáte z postele, ale radost tam není.
Po čtyřicítce jsem si začala všímat zvláštní věci. Všechno, co jsem roky zvládala automaticky, mě najednou stojí mnohem víc energie. Ne proto, že bych byla slabší. Ale proto, že už se nemůžu pořád přehlížet.
Možná to znáte.
Děti odejdou z domu – a najednou je ticho. Práce, která kdysi dávala smysl, začne spíš brát než dávat. A vy se ptáte: A co teď já?
Tohle není selhání.
Tohle je chvíle, kdy se o slovo hlásíte vy sama.
První krok: Přiznat si, kde opravdu jsem
Dlouho jsem se snažila být „v pohodě“. Říkala jsem si, že bych měla být vděčná. Že jiní se mají hůř. Jenže tělo i hlava si jely svoje.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si dovolila přestat se opravovat. Přestala jsem si říkat, že bych neměla být unavená, smutná nebo prázdná. Prostě jsem si to přiznala.
Začala jsem si večer psát pár řádků. Nic hlubokého. Jen:
- co mě ten den nejvíc vysálo
- a co mi aspoň na chvíli udělalo dobře
Nešlo o řešení. Jen o pravdu.
A ta má zvláštní vlastnost – když ji vyslovíte, trochu se vám uleví.
Druhý krok: Vzpomenout si, kdo jsem byla (a pořád jsem)
Když se roky staráte o druhé, snadno zapomenete, kým jste mimo všechny role. Matka. Partnerka. Zaměstnankyně. Ta, co drží všechno pohromadě.
Jednou jsem si položila otázku, která mě zaskočila:
Co mě baví?
Chvíli bylo ticho. A pak se začaly vynořovat drobnosti. Čtení. Ticho ráno. Procházky bez cíle. Věci, které jsem kdysi milovala, ale „nebyl na ně čas“.
Začala jsem si ho brát zpátky. Ne hned hodiny denně. Stačila jedna hodina týdně jen pro mě. A i když se ozýval hlas: Teď přeci nemůžeš…, učila jsem se ho neposlouchat.
Protože otázka nezní, jestli mám čas.
Otázka zní, jestli si dovolím být důležitá.
Třetí krok: Přestat se přepínat
Únava často nevzniká z toho, co děláme.
Ale z toho, že se pořád nutíme.
Začala jsem si všímat, kolikrát denně jdu přes sebe. Kolikrát říkám „ano“, i když ve mně všechno křičí „ne“. A kolik energie stojí být neustále k dispozici.
Změna nebyla dramatická. Byla tichá.
Deset minut klidu. Večer bez obrazovek. Jedno odmítnutí, které jsem dřív nevyslovila.
Postupně jsem pochopila jednu zásadní věc:
Odpočinek není odměna za výkon. Je to základní potřeba.
Čtvrtý krok: Nebýt na to sama
Měla jsem pocit, že bych to měla zvládnout. Sama. Potichu. Bez obtěžování okolí.
Jenže když jsem se poprvé opravdu otevřela – kamarádce, ženám v podobné fázi, odborníkovi – přišla obrovská úleva. Najednou jsem nebyla „divná“. Byla jsem normální žena v přechodové fázi života.
Sdílení neřeší všechno.
Ale bere tíhu z ramen.
Požádat o pomoc není slabost.
Je to respekt k sobě.
Pátý krok: Všímat si drobných posunů
Nečekala jsem zázrak. Ani nový život přes noc.
Začala jsem si jen každý týden říkat: Co se mi povedlo?
Možná jsem šla ven, i když se mi nechtělo.
Možná jsem si dovolila nic nedělat.
Možná jsem řekla „ne“ bez výčitek.
Tyhle malé věci mění směr.
Pomalu, ale trvale.
Na závěr
Po čtyřicítce nekončí život.
Nemusíte se stát někým jiným.
Stačí se k sobě vrátit.
Nadechněte se.
A možná ten první krok není velký.
Možná je to jen tiché: „Tak jo. Teď už se budu poslouchat.“
