Článek
Když krájela cibuli, ani si neuvědomila, že už automaticky vytahuje z police třetí talíř.
Byly jen dvě. Ona a syn. Třetí talíř zůstal z dob, kdy u stolu sedával i někdo další. Teď už pár měsíců ne. Přesto pokaždé, když vařila něco „pořádného“, ruce jí pracovaly, jako by doma bylo lidí víc.
Ten večer dělala kuře na paprice. Vůně zaplnila byt a na chvíli přehlušila ticho, které se tu po setmění usazovalo.
Když nandala porce, zůstalo dost i na jednu krabičku.
Chvíli na ni koukala.
Pak si vzpomněla na paní z vedlejšího bytu. Na drobnou sousedku, kterou nedávno odvezla sanitka kvůli operaci kyčle. Od té doby chodila pomalu, opřená o chodítko, a nákup jí nosila dcera jen o víkendech.
„Stejně toho je moc,“ zamumlala si pro sebe.
Krabičku zavřela, přehodila přes ramena svetr a zazvonila o patro níž.
Dveře se otevřely pomalu. Sousedka se nejdřív lekla, pak se usmála tím unaveným, ale vděčným úsměvem, který říká víc než slova.
„To jste nemusela…“
„Ale musela,“ odpověděla prostě. „Vařila jsem víc.“
Nepovídaly si dlouho. Jen pár vět na chodbě. O rehabilitaci. O počasí. O tom, že se to snad brzy zlepší.
Když se vracela do bytu, připadalo jí, že je tam o něco míň ticho.
Uplynul měsíc.
Život se mezitím vrátil do svých kolejí. Práce, škola, nákupy, večery s knihou. Sousedka už chodila jistěji, občas si spolu vyměnily pár slov u schránek.
Jedno sobotní dopoledne někdo zazvonil.
Otevřela.
Na prahu stála sousedka. Bez chodítka. V ruce držela talíř přikrytý utěrkou.
„Pekla jsem koláč,“ řekla trochu rozpačitě. „A víte… nějak jsem udělala víc.“
Obě se tomu zasmály.
Koláč byl obyčejný – tvarohový s drobenkou. Ale chutnal jinak. Možná proto, že v něm bylo něco víc než jen cukr a mouka.
Seděly pak spolu u stolu. Ne dlouho. Jen tak akorát.
Když za sousedkou zaklaply dveře, žena si uvědomila, že tentokrát už třetí talíř nepůsobí smutně.
Dobro se možná nevrací stejnou cestou. Ale vrací se.
