Článek
Tramvaj byla plná. Lidé se drželi tyčí, batohy narážely do kabátů, někdo si hlasitě pouštěl hudbu do sluchátek, která netěsnila dostatečně.
Seděla u okna a snažila se nedívat kolem sebe. Po dlouhém dni byla unavená. Měla za sebou poradu, která se protáhla, i běh přes půl města. Místo si vybojovala rychlým krokem hned po nástupu.
Na další zastávce nastoupila mladá žena. Mohla být stejně stará. Držela se madla oběma rukama, jako by jí rovnováha dělala potíže. Nebyla stará, nebyla viditelně zraněná, nevypadala „jinak“. Jen trochu bledá. A trochu nejistá.
Tramvaj se rozjela prudčeji, než bylo potřeba. Žena zavrávorala.
Sedící dívka si toho všimla. Na okamžik zaváhala.
„Možná je jen unavená,“ problesklo jí hlavou.
„Možná si to jen namlouvám.“
Ale pak vstala.
„Nechcete si sednout?“ nabídla prostě.
Druhá žena překvapeně zamrkala. „Opravdu? Děkuju… to je moc milé.“ Posadila se pomalu, jako by si tím místem nebyla jistá.
Po chvíli ticha se lehce usmála. „Jsem v prvním trimestru. Ještě to na mně není vidět. Ale někdy se mi zatočí hlava.“
Sedící, teď už stojící, dívka se pousmála. „Tak to gratuluju.“
Tramvaj jela dál. Lidé nastupovali a vystupovali. Nikdo jiný si ničeho nevšiml.
Když vystupovaly na stejné zastávce, těhotná žena ji ještě jednou zastavila. „Děkuju. Dneska to pro mě znamenalo víc, než si myslíte.“
Dívka jen pokrčila rameny. „To nic nebylo.“
Ale bylo.
Protože empatie někdy nečeká na potvrzení.
Nepotřebuje viditelný důvod.
Stačí jí všimnout si.
