Článek
Na parkovišti před lékárnou stálo auto nakřivo přes dvě místa. Motor ještě tiše tikal, jako by řidič zmizel jen na okamžik. Vedle něj bezradně kroužila paní s nákupní taškou a hledala, kam zaparkovat.
„Tohle fakt miluju,“ zamumlal muž v reflexní vestě, který už potřetí objížděl blok. „Někdo si myslí, že je střed vesmíru.“
Když se majitel auta konečně objevil, několik lidí už čekalo. Mladý muž, rozcuchaný, s mobilem v ruce a výrazem člověka, kterému se den rozpadl dřív, než vůbec začal.
„Tohle je vaše?“ spustila paní hned. „Kvůli vám tu nikdo nemůže zaparkovat!“
„Promiňte,“ vydechl. „Já… jen jsem na chvíli vyběhl.“
„Na chvíli? To říká každý,“ ozval se další hlas.
Mladík chvíli mlčel. Jako by zvažoval, jestli má něco vysvětlovat. Pak jen tiše řekl:
„Táta spadl doma ze schodů. Volali mi ze záchranky, že ho vezou sem do nemocnice. Zaparkoval jsem a běžel… vůbec jsem nepřemýšlel.“
Ticho přišlo okamžitě. Takové to nepříjemné, kdy lidé najednou slyší sami sebe.
Paní s taškou sklopila oči. „Je v pořádku?“ zeptala se už mnohem tišeji.
„Nevím,“ odpověděl mladík. „Jdu právě za ním.“
Muž v reflexní vestě si povzdechl, natáhl ruku a řekl:
„Tak běžte. Já vám to auto přeparkuju. Kde máte klíčky?“
„To nemusíte…“
„Můžu. A vy teď máte jiné starosti.“
Najednou se atmosféra změnila. Někdo pomohl s navigací, jiný podržel dveře. Paní s taškou mu podala láhev vody, kterou měla v nákupu.
Auto už nestálo nakřivo dlouho. A když mladík odběhl směrem k nemocnici, někdo za ním ještě zavolal:
„Držíme palce!“
Parkoviště se postupně vrátilo do běžného rytmu. Motory startovaly, lidé odjížděli, jako by se nic zvláštního nestalo.
Jen paní s taškou ještě chvíli stála opřená o vozík a tiše řekla:
„Někdy vidíme jen chybu… a ne příběh za ní.“
Muž v reflexní vestě přikývl.
„A někdy stačí jen chvíle ticha, aby se místo soudu objevila lidskost.“
