Článek
Na lavičce v parku visela malá, trochu ošoupaná cedulka: „Vezmi si knihu.“
Pod ní ležela krabice s několika starými paperbacky. Lidé kolem chodili každý den. Někdo zpomalil, někdo jen zvědavě pohlédl, ale většina šla dál.
Jednoho chladného rána si tam sedla Klára. Čekala na tramvaj, která měla zpoždění, a tak ze zvědavosti sáhla do krabice. Vytáhla tenkou knihu s popraskaným hřbetem.
Když ji otevřela, mezi stránkami vypadl malý papírek.
„Jestli tohle čteš, doufám, že máš dnes lepší den než včera. Někdo, kdo tomu taky věří.“
Klára se usmála.
Otočila stránku a našla další vzkaz.
„Tu knihu jsem četl v nemocnici, když jsem čekal na výsledky. Pomohla mi. Třeba pomůže i tobě.“
Seděla tam déle, než původně plánovala. Listovala stránkami a nacházela malé vzkazy od lidí, které nikdy nepotká.
Krátká přání. Drobné příběhy. Někdy jen datum a podpis.
Najednou ta kniha nebyla jen kniha. Byla to tichá konverzace cizích lidí.
Klára sáhla do batohu, našla starou účtenku a tužku. Chvíli přemýšlela a pak napsala:
„Dnes jsem měla pocit, že jsem na všechno sama. Díky za tuhle knihu, teď už vím, že úplně ne.
Klára, listopadové ráno.“
Papírek vložila mezi stránky, knihu opatrně vrátila do krabice a vstala.
Když odcházela k tramvaji, vítr lehce pohnul cedulkou na lavičce.
A ta malá výzva tam dál tiše čekala na dalšího člověka:
„Vezmi si knihu.“
