Článek
Jana stála na poloprázdné autobusové zastávce a s narůstající nervozitou neustále sledovala hodinky na zápěstí. Minuty neúprosně utíkaly, digitální tabule hlásila zpoždění a ona věděla, že za necelých patnáct minut má na druhém konci čtvrti začít její úplně první organizovaný běžecký trénink.
„To prostě nemá cenu,“ povzdechla si odevzdaně do ticha a ramena jí poklesla. „Stejně tam přijdu pozdě, všichni už budou v půlce rozcvičky.“
Už tolikrát si v duchu slibovala, že se svým tělem i fyzičkou začne něco dělat. Chtěla se víc hýbat, shodit pár přebytečných kil a hlavně ve svém stereotypním životě něco od základu změnit. Jenže pokaždé, když už to vypadalo nadějně, se objevilo něco „mnohem důležitějšího“.
Naléhavá práce v kanceláři. Přemíra únavy po těžkém dni. Nebo stačilo, aby venku začalo drobně pršet. Dnes to ale v její hlavě mělo být jiné. Znovu se podívala na prázdnou silnici. Autobus nikde. „Tak zase nic, zkusím to příští týden,“ zašeptala si skoro automaticky rituální formuli všech věčných začátečníků.
Okamžik, kdy mozek prohrál s vůlí
V tu chvíli se ale na podpatku zarazila. Hřiště, kde na ni čekala skupina běžců a trenér, nebylo zase tak nepředstavitelně daleko. Podívala se směrem k horizontu, kam měla původně jet s pohodlným komfortem městské dopravy. A pak, bez dlouhého přemýšlení, udělala radikální rozhodnutí.
Rozběhla se.
Nejdřív to šlo ztuha. Nohy v nových teniskách jí připadaly těžké jako z olova, dech se jí okamžitě zrychlil a netrénované svaly začaly okamžitě protestovat. „Co to proboha dělám? Vždyť se ztrapním,“ problesklo jí na prvních stovkách metrů vyděšeně hlavou. Ale i přes pálící plíce nepřestala. Krok za krokem, metr za metrem se přibližovala ke svému cíli. Kolemjdoucí lidé ji míjeli, někteří se za udýchanou ženou překvapeně ohlédli, ale Janě to v tu chvíli bylo úplně jedno. Sledovala jen cestu před sebou.
První den bez bezpečné únikové zóny
Když celá zpocená a rudá dorazila k plotu sportovního hřiště, trenér s píšťalkou na krku se zrovna rozhlížel po posledních opozdilcích. „Ahoj, ty jsi Jana?“ zeptal se s údivem v hlase, když viděl její stav.
Jana jen unaveně přikývla a s rukama opřenýma o kolena se zoufale snažila popadnout zbylý dech. „Autobus… měl… velké zpoždění,“ vysoukala ze sebe trhaně mezi jednotlivými nádechy. Trenér se na ni uznale podíval a s úsměvem odpověděl: „Autobus sice nejel, ale ty jsi tady. To je to jediné, co se počítá.“
Jana se poprvé po dlouhé době upřímně usmála sama na sebe. Poprvé totiž v kapse nenašla žádnou pohodlnou výmluvu, za kterou by se schovala. A poprvé v životě měla intenzivní pocit, že to se změnou myslí opravdu vážně. Tento obyčejný den jí ukázal pravdu, kterou potvrzují i mentální koučové: Kdo v životě opravdu nechce, hledá důvody. Kdo ale celým srdcem chce, ten si vždycky najde způsob.
🖤 Baví tě moje texty? Podpoř mě odběrem!
Pokud nechceš přijít o žádný další článek, inspirativní příběh nebo praktické tipy pro osobní rozvoj, klikni nahoře na tlačítko SLEDOVAT.
A pokud chceš mou tvorbu posunout na další úroveň, zvaž aktivaci předplatného. Odemkneš si tím exkluzivní prémiový obsah, kompletní archiv článků a možnost přímé diskuse se mnou. Děkuji ti za každou podporu, nesmírně si toho vážím!
