Článek
Byla to obyčejná zásuvka.
Taková ta, kterou člověk roky míjí bez zájmu. Otevře ji jen občas, něco hledá, zase zavře. Nic důležitého.
Jenže tentokrát se zastavil.
Můj kamarád vytáhl malý balíček zabalený v jemném papíru. Držel ho opatrně, skoro posvátně. Chvíli mlčel, jako by přemýšlel, jestli ho má vůbec rozbalit.
Pak to udělal.
Uvnitř bylo nádherné spodní prádlo. Jemné. Elegantní. Takové, které si člověk nekoupí jen tak.
„Přivezl jsem jí to kdysi z cest,“ řekl tiše.
Na okamžik se odmlčel.
„Chtěla si ho nechat na něco výjimečného.“
A pak přišla věta, po které se v místnosti změnil vzduch.
„Ten okamžik nikdy nepřišel.“
Jeho žena zemřela.
To prádlo nikdy neoblékla. Nikdy nenastal ten „správný večer“. Nebyla ta správná příležitost. Nebyl dost velký důvod. Nebyl vhodný čas.
A tak zůstalo roky schované v zásuvce. Dokonalé. Nedotčené. Nepoužité.
Položil ho mezi věci připravené k poslednímu rozloučení.
A právě v tu chvíli člověku dojde něco nepříjemného:
kolik života vlastně odkládáme.
Schováváme si:
- hezké oblečení,
- parfém,
- dobré víno,
- oblíbené hrníčky,
- nové diáře,
- slova,
- omluvy,
- objetí,
- telefonáty.
Na „někdy“.
Na „až bude čas“.
Na „až to bude stát za to“.
Jenže život nemá povinnost vytvořit nám dokonale naaranžovaný okamžik.
Někdy prostě jen běží dál. Bez upozornění. Bez velkého finále.
A my mezitím sedíme nad vlastním životem jako lakomci, kteří si šetří radost na dobu, která možná nikdy nepřijde.
Od té chvíle jsem začal některé věci dělat jinak.
Otevírám věci, které jsem si dřív nechával „na lepší příležitost“.
Nosím oblečení, které jsem šetřil.
Používám hezké skleničky i obyčejný večer.
A hlavně:
říkám lidem věci včas.
Protože největší tragédie často nejsou chyby, které uděláme.
Ale okamžiky, které jsme pořád odkládali, až nám tiše zmizely mezi prsty.
Možná totiž žádné velké „jednou“ neexistuje.
Možná máme jen dnešek.
A ten je mnohem vzácnější, než si většina z nás připouští.
