Článek
„Já? Běhat? Nikdy.“
Lucie to říkala pokaždé, když její kamarádka Jana vyprávěla o ranním běhání v parku. Stačila jí představa studeného rána, funění do kopce a bolavých nohou.
„Jednou tě tam dostanu,“ smála se Jana.
„Nikdy,“ odpověděla Lucie s jistotou.
Pak přišel jeden obyčejný večer. Dlouhý den v práci, hlava plná myšlenek a pocit, že potřebuje na chvíli vypnout. Jana jí zrovna psala zprávu: Ráno jdu běhat. Nechceš se aspoň projít?
Lucie chvíli váhala. Nakonec odepsala: Dobře. Ale jen projít.
Ráno bylo chladné a park skoro prázdný. Jana se po pár minutách rozběhla.
Lucie šla chvíli vedle ní… a pak zkusila pár kroků klusem.
Jen kousek.
Pak další.
Nejdřív měla pocit, že to nevydrží ani minutu. Ale najednou si všimla, jak se jí hlava začíná čistit a tělo se pomalu zahřívá.
Když doběhly zpátky k lavičce, Lucie se opřela o kolena a rozesmála se.
„Tak co?“ zeptala se Jana.
Lucie popadla dech a zavrtěla hlavou.
„Víš co?“ řekla nakonec. „Asi bych už nikdy neměla říkat nikdy.“
Protože některé věci v životě nezačnou ve chvíli, kdy jsme připraveni.
Ale ve chvíli, kdy to prostě zkusíme.
Děkuji všem, kteří si už aktivovali předplatné a pozvali mě na pomyslné kafe. Vaše podpora mi dává svobodu tvořit dál, psát bez cenzury a odkrývat témata, o kterých se ostatní bojí mluvit. Přidejte se k ostatním předplatitelům a odemkněte si texty, které jinde nenajdete. Vážím si každého z vás!
