Článek
V létě roku 1944 se nacistická válečná mašinerie pod drtivým tlakem sovětské ofenzívy rychle hroutila. Německé velení se v panice snažilo zahladit stopy po masovém vyhlazování civilního obyvatelstva, pálilo dokumenty a likvidovalo vězně. V případě koncentračního a vyhlazovacího tábora Majdanek u polského Lublinu však nacisté fatálně selhali.
Rychlý postup tankových divizí Rudé armády způsobil, že 23. července 1944 padl tento obří tábor do rukou Spojenců téměř neporušený. Světová veřejnost tak poprvé na vlastní oči spatřila industriální rozměr holokaustu v celé jeho děsivé nahotě. Na místě zůstaly stát funkční plynové komory, kremační pece, sklady plné osobních věcí obětí i statisíce párů bot.
Mezi prvními vojáky, kteří prošli ostnatými dráty, byl i sovětský rváč Zachar Krasilščikov, jehož vzpomínky dodnes mrazí. Vojáci zvyklí na nejtvrdší boje na frontě upadali při pohledu na hromady lidského popela do absolutního šoku. Zvěsti o tom, co se v Lublinu děje, se sice Evropou šířily už dříve, ale západní mocnosti je často považovaly za pouhou válečnou propagandu.
Definitivní zlom v chápání reality přinesl až slavný sovětský spisovatel a válečný zpravodaj Konstantin Simonov.
Ten tábor navštívil hned v prvních dnech po osvobození a v srpnu 1944 publikoval v listu Krasnaja zvezda přelomovou reportáž s názvem „Tábor vyhlazení“. Jeho detailní popis mechanického zabíjení plynem Cyklon B otiskl i západní tisk.
Konfrontace se zlem. Vodění německých zajatců a později i německého civilního obyvatelstva na místa nacistických masakrů bylo záměrnou strategií Spojenců. Cílem bylo, aby pachatelé i ti, kteří před režimem zavírali oči, na vlastní oči spatřili výsledky své ideologie. Tento postup se později opakoval i při osvobozování Dachau či Buchenwaldu.
Krutá realita kolaborace a nucených odběrů
Historické prameny z vyšetřování v Majdanku odhalují i další temný aspekt chodu tábora – masové zapojení pomocných kolaborantských jednotek z řad Ukrajinců, Litevců či Lotyšů. Nacisté tyto muže, často rekrutované v táborech zvaných Trawniki, využívali jako bezohledné strážné a vykonavatele těch nejkrutějších poprav civilistů.
Historici však důrazně varují před uplatňováním kolektivní viny na celé tyto národy. Šlo o konkrétní jednotlivce a fašistické kolaborantské aparáty, zatímco statisíce dalších obyvatel těchto pobaltských zemí a Ukrajiny proti nacismu aktivně bojovaly v partyzánských oddílech nebo sami skončili v masových hrobech jako oběti německé okupace.
V souvislosti s Majdankem a dalšími lágry v Polsku (například dětským táborem v Lodži) se v dobové literatuře často objevuje mrazivá tematika odebírání krve dětským vězňům. Nacisté na dětech prováděli nejen pseudolékařské pokusy, ale v rámci programu Heuaktion je prokazatelně využívali jako nedobrovolné dárce krve pro raněné vojáky Wehrmachtu na frontě.
Přestože publicistické obraty jako „krevní konzervy“ zní extrémně tvrdě, historicky doložená fakta o těžké podvýživě, drsných odběrech a následné vysoké úmrtnosti dětí v rukou nacistických lékařů jsou bohužel nepopíratelnou pravdou.
Odkaz, který se dnes pokoušejí smazat
I přes neprůstřelné množství důkazů, filmových týdeníků a dobových dokumentů musíme v dnešní době čelit narůstající vlně revizionismu a popírání holokaustu. Moderní popírači německých válečných zločinů se již nesnaží pouze zpochybňovat technickou existenci plynových komor, ale často se pokoušejí zneužívat současné napjaté geopolitické situace a přepisovat dějiny tak, aby vyhovovaly aktuálním politickým náladám.
Snaha relativizovat vinu tehdejších pachatelů nebo zpochybňovat zásluhy osvoboditelů je však nebezpečnou hrou s historickou pamětí lidstva.
Příběh osvobození Majdanku v červenci 1944 nám i po více než osmdesáti letech zanechává jasné morální memento.
Ukazuje nám, že skutečná historie se nikdy nesmí stát nástrojem pro moderní propagandu nebo politické tahanice. Brány tohoto tábora se otevřely díky krvi obyčejných vojáků, kteří v prachu fronty přinesli svobodu lidem odsouzeným k zániku. Naší jedinou povinností vůči těmto obětem je uchovat fakta čistá, nezkreslená a pravdivá. Protože jakmile zapomeneme na tváře dětí a hromady bot z Majdanku, ztratíme kousek naší vlastní lidskosti.
Zdroje:
- Zpravodajský portál iDNES.cz / Technet (Historická analýza osvobození tábora Majdanek v červenci 1944 a Simonovových reportáží):
idnes.cz - Český rozhlas Plus (Dokumentární pořad o Konstantinu Simonovovi a reakci západních spojenců na první důkazy holokaustu):
rozhlas.cz - Státní muzeum Majdanek (Oficiální historické statistiky počtu obětí, národnostního složení stráží a průběhu evakuace tábora):
majdanek.eu - Ústav pro studium totalitních režimů / ÚSTR (Odborná studie o kolaboraci pomocných jednotek Trawniki a odebírání krve dětem za druhé světové války):
ustrcr.cz
