Článek
Na operačním sále číslo tři panovala uprostřed noci absolutní, téměř hmatatelná soustředěnost, přerušovaná pouze rytmickým pípáním monitoru životních funkcí. Primář cévní chirurgie docent Robert Král patřil k absolutní medicínské elitě a jeho ruce byly mezi kolegy pověstné neomylností, ledovým klidem a rychlostí.
Dnes vedl na krajské klinice extrémně komplikovanou urgentní operaci břišní aorty u staršího pacienta, kterému hrozilo masivní vnitřní krvácení.
Vše běželo rutinně podle plánu a sál fungoval jako dokonale namazaný stroj, dokud se docent Král s chirurgickým nástrojem v ruce uprostřed klíčového operačního kroku náhle nezastavil. Uprostřed sálu nastalo absolutní ticho, které po několika vteřinách přerušila mladá sekundární lékařka Lucie, jež u stolu asistovala.
Tiše hlesla a ukázala na monitor ultrazvuku, že drobná céva v zadním segmentu vykazuje anomální větvení, které nebylo patrné na předoperačním vyšetření.
Ostatní přítomní lékaři i instrumentářky v tu chvíli doslova zatajili dech, protože poučovat nebo veřejně opravovat docenta Krále u operačního stolu se v nemocniční hierarchii rovnalo okamžité profesní sebevraždě. Primář se podíval na kontrolní monitor, pak na unavenou Lucii a znovu do otevřeného operačního pole, přičemž v tu vteřinu si pod rouškou uvědomil krutou realitu.
Mladá začínající lékařka měla naprostou pravdu, on sám kvůli únavě přehlédl mikroskopický anatomický detail, jehož přehlédnutí by za pár hodin po zašití pacienta vedlo k fatálnímu selhání oběhu.
Vnitřní ego a status nedotknutelného šéfa kliniky mu okamžitě velely chybu před týmem zamaskovat, rychle pokračovat dál v operaci a zachovat si tvář neomylné kapacity, která pomoc druhých nepotřebuje.
Jenže Robert Král udělal gesto, které všechny přítomné na sále hluboce zasáhlo. Odstoupil od operačního stolu, položil nástroje na sterilní stolek, podíval se do očí mladé kolegyně a přiznal před celým týmem, že udělal chybu, kterou ona svým pozorným okem zachránila.
Vyzval Lucii, aby operační krok dokončila sama. Když bylo po všem, pacient byl stabilizovaný na jednotce intenzivní péče a emoce opadly, primář si v prázdné lékařské šatně sedl vedle unavené kolegyně a podal jí hrnek s kávou.
V tichém rozhovoru jí upřímně poděkoval a připomněl, že nejnebezpečnější chvíle v kariéře každého chirurga nastává tehdy, když propadne iluzi vlastní neomylnosti a přestane naslouchat svému okolí, čímž z mladé lékařky definitivně zformoval sebevědomého profesionála.
Zdroje:
- Česká chirurgická společnost ČLS JEP: Metodické pokyny pro komunikaci na operačním sále, prevenci pochybení a řízení rizik v krizových situacích v cévní chirurgii.
- Psychologický ústav Akademie věd ČR: Studie o profesním vyhoření, vlivu hierarchických vztahů na pracovišti a psychologii zvládání vlastního selhání u lékařských profesí.
Děkuji všem, kteří si už aktivovali předplatné a pozvali mě na pomyslné kafe. Vaše podpora mi dává svobodu tvořit dál, psát bez cenzury a otevírat témata, o kterých se ostatní bojí mluvit nahlas. Přidejte se k ostatním předplatitelům a odemkněte si texty, které jinde nenajdete. Vážím si každého z vás!
