Článek
První funkční předchůdce dnešních pohyblivých schodů nevznikl jako seriózní dopravní prostředek pro budovy, ale jako pouťová atrakce v zábavním parku, která měla demonstrovat možnosti tehdejšího strojírenství.
Představa, že se pevná podlaha pod nohama začne sama pohybovat a stoupat do výšky, byla pro lidi v 19. století naprosto cizí. V době, kdy byla městská architektura plně závislá na klasických schodištích a prvních pomalých hydraulických výtazích, představoval koncept plynulého mechanického stoupání technologický skok.
Klíčový průlom v této oblasti učinil americký inženýr Jesse Reno, který si v roce 1892 nechal patentovat zařízení nazvané „Inclined Elevator“ (šikmý výtah). Tento stroj se od dnešních eskalátorů konstrukčně lišil.
Cestující nestáli na vodorovných stupních, které by se skládaly do schodů, ale udržovali rovnováhu na šikmém gumovém pásu jedoucím v úhlu 25 stupňů, jenž byl opatřen příčnými kovovými lištami pro stabilní postoj.
S svůj vynález se Reno rozhodl demonstrovat veřejnosti v roce 1896 na slavném Coney Islandu v New Yorku, kde ho nainstaloval jako technickou atrakci u místního mola Iron Pier.
Zařízení vyvolalo obrovský zájem a během pouhých dvou týdnů provozu přepravilo přibližně 75 tisíc návštěvníků. Lidé byli fascinováni tím, že mohou být vyvezeni do výšky několika metrů, aniž by museli vynaložit jakoukoliv fyzickou námahu.
Stroj byl poháněn elektromotorem a na konci pásu byl vybaven speciálním hřebenovým systémem, který plynule vyrovnával přechod mezi jedoucí plošinou a pevnou podlahou, aby cestujícím nehrozilo zakopnutí.
Úspěch z pouťové atrakce rychle přitáhl pozornost majitelů velkých obchodních domů. Ti v té době řešili zásadní logistický problém, jak efektivně distribuovat zákazníky do vyšších pater budov.
Klasické schody lidi unavovaly a odrazovaly od nákupů ve vyšších podlažích, zatímco tehdejší výtahy měly striktně omezenou kapacitu a u jejich dveří se tvořily neúnosné fronty. Mechanický dopravník tento problém vyřešil, protože umožňoval nepřetržitý a plynulý proud stovek lidí za hodinu.
Prvním komerčním prostorem, který technologii nasadil do ostrého provozu, byl luxusní londýnský obchodní dům Harrods v roce 1898. Strach veřejnosti byl tehdy tak velký, že vedení domu muselo na konci schodů nabízet vystrašeným zákazníkům bezplatnou sklenku brandy na uklidnění nervů.
Souběžně s Renem pracoval na vylepšení technologie další americký vynálezce Charles Seeberger. Ten koupil starší patenty a zásadně konstrukci proměnil – vytvořil horizontální stupně, které se na začátku a na konci cesty plynule skládaly do jedné roviny, což dramaticky zvýšilo bezpečnost i komfort jízdy.
Právě Seeberger také v roce 1900 vytvořil celosvětový název „escalator“, který vznikl spojením latinského slova scala (schod) a tehdy populárního termínu elevator. Jeho model získal první cenu na světové výstavě v Paříži a v roce 1911 jeho patenty odkoupila slavná společnost Otis Elevator Company, která spustila masovou průmyslovou výrobu.
Největším důkazem úspěchu tohoto vynálezu je tak skutečnost, že z původně děsivé pouťové mechaniky se stal prvek, který moderní městský člověk sice denně využívá, ale už ho vůbec nevnímá.
Použité zdroje:
- Smithsonian Magazine – Historie Jesseho Rena, technický vývoj na Coney Islandu a zrod vertikální městské dopravy
- National Museum of American History – Archivy patentů Charlese Seebergera a historie obchodního využití značky Escalator
