Vánoční příběh Pražského Jezulátka

Bylo to ve španělském Andalusii, v malém klášteře karmelitánek v Ávile, kde jedné chladné zimní noci, dávno před naším časem, svatá Terezie z Ávily usnula při modlitbě. Ve snu se jí zjevil malý Ježíšek – takový, jakého znala z betlémských jesliček: usměvavý, s kudrnatými vlásky, pravou ručičkou žehnající a v levé držící zlaté jablko, symbol své vlády nad celým světem.

Když se probudila, v srdci cítila neodolatelnou touhu, aby tento obraz zůstal navždy mezi lidmi. Povolala nejzručnějšího řezbáře z okolí, starého mnicha, který měl ruce jemné jako holubí křídla.
„Vytvoř mi ho přesně takového, jakého jsem ho viděla,“ zašeptala.

A on, s láskou a modlitbou, vyřezal z jemného dřeva malou sošku. Když ji dokončil, obličejík pokryl tenkou vrstvou vosku, aby zářil jako živý, a vlasy natočil do měkkých kudrlinek. Soška byla tak krásná, že se zdálo, jako by každou chvíli měla promluvit.

Mnoho let putovala z ruky do ruky. Patřila Terezii, poté jejím sestrám, až se jednoho dne ocitla v Seville jako svatební dar pro mladou španělskou šlechtičnu Marii Manrique de Lara, která se provdala do českého rodu Lobkowiczů. Její dcera Polyxena, krásná a zbožná dívka, sošku milovala nade vše. Když se roku 1628 provdala za českého šlechtice a odjížděla do daleké, sněhem pokryté Prahy, vzala Jezulátko s sebou jako svůj nejcennější poklad.

Praha tehdy procházela těžkými časy. Třicetiletá válka zuřila a když Švédové obléhali město, lidé se báli o holý život. Polyxena, už jako vdova, žila v ústraní a často navštěvovala karmelitánský klášter na Malé Straně. Jednoho vánočního večera, když venku padal hustý sníh a v kostele Panny Marie Vítězné hořely jen slabé svíčky, uslyšela v srdci jemný hlas:
„Daruj mě těm, kteří mě potřebují nejvíce.“

Se slzami v očích přinesla sošku bosým karmelitánům.
„Toto Jezulátko má moc uzdravovat a chránit,“ řekla. „Nechť zůstane zde, aby ho mohl uctívat každý, kdo přijde se svou prosbou.“

A tehdy se začaly dít zázraky.

Nejprve přišla chudá vdova, která o Štědrém večeru prosila o uzdravení svého nemocného synka. Položila malou ručku na voskovanou tvářičku Jezulátka a zašeptala:
„Ty, který jsi sám byl malým dítětem v jeslích, pomoz mému dítěti.“

Druhého dne ráno chlapec vstal zdravý a běhal po domě.

Poté přišel voják, kterému Švédové zastřelili koně a který sám sotva unikl smrti. Klekl před soškou a slíbil:
„Když Prahu zachráníš, budu ti sloužit po celý život.“

A jednoho mrazivého prosincového rána, když už se zdálo, že město padne, se nad Prahou rozhostil podivný klid. Švédové se náhle stáhli – jako by je cosi neviditelného zahnalo. Lidé říkali:
„To Pražské Jezulátko nás zachránilo.“

Od té doby se soška obléká do nejkrásnějších šatiček – bílých o Vánocích, když připomíná narození v Betlémě, červených o Letnicích na oslavu Ducha svatého a královských, když nosí korunku, kterou mu věnoval sám papež.

Každý rok o Vánocích, když pražské uličky pokryje sníh a v oknech září betlémy, přicházejí k Jezulátku lidé z celého světa. Matky prosí o děti, nemocní o uzdravení, osamělí o lásku. A pokaždé, když se nad Prahou rozhostí vánoční noc, zdá se, jako by ta malá vosková tvářička zářila o něco jasněji – jako by Jezulátko šeptalo:
„Nebojte se. Já jsem s vámi. Vždycky.“

A tak i letos, v tichu kostela na Malé Straně, kde voní kadidlo a hoří stovky svíček, můžeš přijít, položit své přání k nohám malého Krále a věřit, že v této vánoční noci se zázraky stále dějí.

Veselé Vánoce. A ať tvé přání vyslyší právě On – Pražské Jezulátko.