Článek
Na lavičce v parku ležela kniha. Obyčejná detektivka s ohnutým rohem a účtenkou vykukující mezi stránkami. Lidé kolem ní procházeli bez zájmu. Až Klára, která si přišla na chvíli oddechnout po práci, jí vzala do ruky.
Když ji chtěla jen posunout stranou, vypadl z ní lístek.
„Pokud jsi tuhle knihu našel, napiš na poslední stránku, co se ti dnes stalo. Pak ji pošli dál. Uvidíme, kolik příběhů unese jedna lavička.“
Klára se usmála a otevřela zadní desky.
Už tam byly tři zápisy:
„Dnes jsem dal výpověď. Bojím se, ale ulevilo se mi.“
„Poprvé jsem jel tramvají bez sluchátek. Město je hlasitější, než jsem čekal.“
„Potkal jsem mámu po letech. Neobjali jsme se, ale šli jsme kus cesty spolu.“
Chvíli přemýšlela, pak připsala svůj řádek:
„Dnes jsem měla pocit, že se nic nemění. A pak jsem našla tuhle knihu a připomněla mi, že každý kolem mě žije svůj velký příběh.“
Knihu zavřela a nechala ji tam.
Druhý den zmizela.
O týden později ji Klára objevila v kavárně na poličce „vezmi, vrať, pošli dál“. Otevřela poslední stránku.
„Koupil jsem si kytky sám sobě.“
„Přihlásila jsem se do tanečních.“
„Řekl jsem tátovi, že ho mám rád. Řekl to zpátky.“
Na konci stálo:
„Nevím, kdo to začal. Ale díky, na chvíli jsem byl součástí cizích životů.“
Klára přidala nový lístek a knihu tentokrát nechala na sedadle tramvaje.
Protože některé příběhy nejsou o tom, kdo je začal,
ale o tom, kolik lidí se rozhodlo pokračovat.
