Článek
Říká se, že Češi si pořád na něco stěžují.
Že je to národní sport. Že bez remcání bychom se snad ani nepoznali.
Možná na tom něco je. A možná už to dávno není o národu, ale o způsobu, jak přemýšlíme o světě, technologiích i sami o sobě.
Dnes už si nestěžujeme jen u piva, v práci nebo doma u stolu.
Stěžujeme si i u technologií. U aplikací. U umělé inteligence.
A to je vlastně fascinující.
Jak se změnil jazyk nespokojenosti
Nepíšeme:
„Mám pocit, že nevím, kam jdu.“
Píšeme:
„Proč to nefunguje rychleji?“
Nepíšeme:
„Nevím, co chci změnit.“
Píšeme:
„Shrň mi to do tří vět.“
Nepíšeme:
„Chci pochopit.“
Píšeme:
„Chci výsledek. A ideálně včera.“
A pokud možno levně, jednoduše a bez přemýšlení.
Svět se změnil. My o něco méně.
Ano, je těžká doba. A zároveň ne
Je draho.
Nájmy rostou.
Energie bolí.
Práce je nejistá.
A přesto, i když se to říká těžko, se pořád máme relativně dobře.
Ne ideálně. Ne spravedlivě. Ale dobře.
Máme možnosti. Máme volbu. Máme informace. Máme cesty ven.
Jen se nám často nechce udělat ten první nepohodlný krok.
Co děláme místo toho:
- nadáváme na práci, ale nehledáme jinou
- nadáváme na vztah, ale nemluvíme
- nadáváme na tělo, ale nic neměníme
- nadáváme na svět, ale čekáme, že se změní sám
A když se nic nestane, řekneme si, že to prostě nejde.
AI jako zrcadlo
Umělá inteligence je zvláštní věc. Ne proto, že by byla chytřejší než člověk.
Ale proto, že odhaluje jeho návyky. Ukazuje, kdo hledá cestu a kdo zkratku.
Kdo se ptá „jak“ a kdo „kdy už to bude hotové“.
AI neumí kouzlit. Umí pomoci, urychlit, inspirovat.
Ale neumí žít místo nás. A právě tady se spousta lidí zasekne.
Protože čekali tlačítko. Ne proces.
Pravda, která se neříká ráda
Většinu věcí v životě opravdu změnit lze.
Práci. Vztah. Váhu. Prostředí. Směr.
I způsob, jakým se sebou mluvíme.
Má to ale jednu podmínku, o které se mluví nerado:
člověk u toho musí být přítomný.
Ne jako oběť, pozorovatel nebo komentátor vlastního neštěstí.
Ale jako účastník.
A to někdy bolí víc než samotné stěžování.
Možná to není kritika. Možná pozvánka.
Tenhle text není o shazování ani o zákazu stěžování.
Je o okamžiku, kdy si všimneme, že stížnosti začínají nahrazovat život.
Protože svět se nezmění jen proto, že ho proklejeme.
A život se nepohne jen proto, že ho označíme za nespravedlivý.
Někdy stačí málo:
- přestat čekat
- přestat se ptát „proč já“
- a začít se ptát „co s tím udělám“
Ne hned.
Ne dokonale.
Ale aspoň pravdivě.
Bio autorky
Píšu o světě tak, jak se jeví mezi jedním kafem a druhým.
S otázkami, které se ne vždycky čtou pohodlně,
ale často stojí za to.
