Článek
Začalo to nenápadně.
Na malé poličce mezi oddělením poezie a cestopisů ležela tenká složka. Uvnitř jediný list papíru.
Na něm stálo:
„Jednoho dne jsem otevřel dveře, které tam předtím nebyly.“
Pod větou bylo místo.
Dlouho zůstávalo prázdné.
Pak někdo jiným písmem připsal:
„Za nimi nebyla místnost. Byl tam podzim.“
Další týden přibyla třetí věta:
„A na zemi ležel dopis se jménem, které jsem už roky neslyšel.“
Nikdo netušil, kdo píše. Nikdo se nepodepisoval. Věty byly někdy krátké, jindy opatrné, občas až nečekaně odvážné.
Jednou někdo přidal:
„Neotevřel jsem ho.“
A hned pod tím jiná ruka:
„Ale celý život jsem na to myslel.“
Lidé začali chodit do té části knihovny častěji. Nenápadně. Jako by si jen vybírali knihu.
Někdo si příběh četl potichu.
Někdo si sedl a dlouho přemýšlel, než přidal vlastní větu.
Někdo nepřidal nic, jen si ten kus cizí fantazie odnesl domů.
Příběh neměl hlavního hrdinu.
A přesto v něm byl každý trochu přítomný.
Jednoho dne někdo napsal:
„Dopis jsem konečně otevřel.“
A pod tím:
„Byl prázdný.“
Dlouho se nic nepřidalo.
A pak, téměř drobným písmem:
„Možná čekal na mě.“
A co byste připsali vy?
Protože některé příběhy nejsou o tom, jak skončí.
Ale o tom, kdo se odváží pokračovat.
