Článek
„Poslední kus,“ řekla prodavačka a položila rohlík na pult, jako by to byla vzácná relikvie.
Dvě ruce se po něm natáhly ve stejný moment.
Rychle jsme se na sebe podívali. On trochu zadýchaný, v kabátu, který už něco pamatoval. Já s mokrými vlasy a náladou, která by se dala prodat maximálně ve slevě.
„Klidně si ho vezměte,“ řekli jsme oba současně.
Prodavačka se usmála. „Tak to vidím na remízu.“
Za námi fronta, vůně čerstvého pečiva a ticho, které trvalo o vteřinu déle, než bylo příjemné.
„Co kdybychom ho… rozdělili?“ navrhl nakonec.
Neměla jsem chuť mluvit s cizími lidmi. A přesto jsem kývla.
Vyšli jsme ven a sedli si na lavičku před pekárnou. Prodavačka nám rohlík rozkrojila tak pečlivě, jako by dělila dědictví.
Jedli jsme pomalu a chvíli mlčeli.
„Dneska jsem si říkal, že už s nikým nemluvím,“ řekl nakonec. „Všechno vyřeším přes telefon. A pak přijdu do pekárny a sdílím snídani.“
Zasmála jsem se. „Já jsem si dneska řekla, že se s nikým bavit nebudu. Takže to máme vyvážené.“
Povídali jsme si o maličkostech. O tom, jak zmizely staré obchody, o ranních tramvajích, o tom, že někdy člověk jen potřebuje sedět a nic neřešit.
Rohlík zmizel rychleji, než jsme čekali.
Když jsme vstávali, ani jsme si neřekli jména. Jen jsme se usmáli a každý šel svou cestou.
A já jsem si cestou domů uvědomila, že některá rána nezačnou kávou.
Některá začnou tím, že se dva cizí lidé rozhodnou podělit o poslední rohlík a deset minut, které z obyčejného dne udělají trochu lepší.
👉 Tahle stránka je kronikou příběhů, míst, lidí i zvláštních okamžiků, které stojí za připomenutí. Každý den přibývá jeden nový. Pokud tě ten dnešní zaujal, možná se potkáme i u toho zítřejšího.
