Článek
Krátce po poledni byla restaurace na rohu téměř prázdná.
U okna muž v košili hltal polévku mezi telefonáty. O pár stolů dál žena s notebookem míchala salát a tvářila se, že samota je plán. U dveří starší paní listovala menu spíš ze zvyku než z nerozhodnosti.
Příbory cinkaly, rádio hrálo potichu a mezi stoly zůstával odstup, který nikdo nezpochybňoval.
Pak přišel mladík s batohem. Rozhlédl se a nahlas poznamenal:
„To je škoda sedět tu každý sám, když je tu víc židlí než lidí.“
Ticho. Krátké pohledy přes stoly.
Starší paní pokrčila rameny. „Já bych si klidně přisedla.“
Muž v košili zaváhal. „Mám jen dvacet minut.“
„To je přesně akorát,“ usmál se mladík.
Talíře se přesunuly na jeden stůl.
Nejdřív padla jména a obvyklé otázky. Pak někdo přiznal těžké ráno. Někdo jiný, že je ve městě teprve týden. A starší paní se smíchem řekla, že po letech samostatných obědů dnes konečně jedla s chutí, nejen kvůli jídlu.
Číšník kolem chodil tišeji než jindy, jako by nechtěl rušit něco křehkého a nového.
Když dopili kávu, židle se zase rozjely ke svým stolům. Úsměvy zůstaly. Někdo si vyměnil číslo, jiný jen krátké „ať se daří“.
Druhý den stála na prostředním stole cedulka:
„Společný stůl, pokud nechceš jíst sám.“
A nikomu to nepřišlo zvláštní.
Protože někdy stačí jedna věta a oběd přestane být jen přestávkou mezi povinnostmi.
