Článek
Seznam byl krátký.
Chléb.
Mléko bez laktózy.
Jablka.
Polévka v sáčku.
Léky na tlak.
A dole malým písmem:
„Hlavně nezapomenout.“
Ležel promočený u obrubníku, přitisknutý k asfaltu. Někdo ho zřejmě vytáhl z kapsy, aby zkontroloval poslední položku, a vítr udělal zbytek.
Zvedl ho.
Chvíli váhal. Měl plný košík vlastních věcí. Vlastní starosti. Vlastní plán na večer.
Pak se podíval znovu na ten drobný, roztřesený rukopis.
Mléko bez laktózy.
To si člověk nepíše jen tak.
O dvacet minut později stál před regálem s pečivem a přemýšlel, jaký chleba by asi vybrala cizí ruka.
Tmavý? Světlý? Krájený?
Nakonec vzal ten obyčejný. Ten, který voněl domovem.
U léků zaváhal. Neměl právo. Neměl recept. Tak alespoň koupil bylinkový čaj na tlak. Pro jistotu.
Tašku položil přede dveře domu uvedeného na zadní straně seznamu. Byla tam adresa. Možná si ji pisatel napsal pro případ, že by lístek ztratil.
Tašku položil přede dveře a zazvonil.
Sešel jen o pár schodů níž, jako by si potřeboval ověřit, že to nebyla úplná hloupost.
Dveře se otevřely opatrně.
Stála v nich drobná paní s nákupní taškou přes rameno. Prázdnou.
Nejdřív si všimla chleba. Pak mléka. Pak seznamu.
Chvíli jí trvalo, než pochopila.
„Ježíšmarjá,“ vydechla. „Já ho musela ztratit…“
Podívala se do chodby.
„To jste vy?“ zavolala nejistě.
Vyšel o pár schodů výš.
„Našel jsem ho u obchodu.“
Chvíli bylo ticho, takové to trapné, lidské.
„To jste nemusel,“ řekla. Ale v hlase měla víc úlevy než výčitky. „Já už dneska podruhé dojít nemůžu. Koleno.“
Přikývl.
„Kolik vám dlužím?“
Zavrtěl hlavou. „To je dobrý.“
„To není dobrý,“ usmála se. „Ale děkuju.“
O pár dní později mu někdo zazvonil u dveří.
Stála tam ona.
V ruce malou krabičku.
„Pekla jsem,“ řekla prostě. „A neumím péct pro jednoho.“
Podala mu ji, jako by šlo o naprosto běžnou věc.
„A příště už si ten seznam dám do kabelky,“ dodala.
Začali se zdravit.
Občas jí něco přinesl z obchodu. Občas mu nechala na klice koláč. Nic velkého. Nic filmového.
Jen dvě domácnosti ve stejném vchodu, které si přestaly být úplně cizí.
