Článek
Bylo to obyčejné úterý. Takové to mezi pondělkem, které ještě bolí, a středou, na kterou se už těšíte. Slunce si to ale zřejmě spletlo s víkendem. Svítílo naplno a park uprostřed města byl plný laviček obsazených lidmi s krabičkami, papírovými sáčky a unavenými výrazy.
Ona si sedla pod kaštan. Vytáhla z tašky obyčejný rohlík, plátek sýra a jablko. Nic instagramového. Jen ticho, pár drobků a myšlenky, které potřebovaly vyvětrat.
O pár metrů dál muž v košili zápasil s plastovým víčkem od salátu. Když mu konečně povolilo, půlka rukoly skončila na zemi. Zaklel. Tiše, ale dost nahlas na to, aby se zasmála.
„Chcete ubrousek?“ zeptala se spontánně.
Poděkoval. A přisedl si.
Pak přišla maminka s kočárkem, která si uvědomila, že si doma nechala lžičku k jogurtu. Student, který neměl otvírák na plechovku. Starší pán, který jen tak stál a pozoroval hemžení, dokud mu někdo nenabídl kus koláče.
A najednou to nebyly osamělé svačiny. Byl to stůl bez stolu. Společnost bez pozvánek. Piknik bez plánování.
Někdo vytáhl rajčata. Někdo domácí bábovku. Někdo jen historku z práce, která všechny rozesmála.
Čas se na chvíli přestal tvářit důležitě.
Když hodiny na kostele odbily půl druhé, lidé se začali zvedat. Košile se znovu zapnuly, telefony zkontrolovaly, krabičky zavřely.
„Tak zase někdy,“ řekl muž s rukolou.
Nikdo si nevyměnil číslo. Nikdo si neslíbil, že se potkají zítra.
A přesto všichni odcházeli o něco lehčí.
Možná totiž nejde o to mít kolem sebe „své lidi“.
Možná někdy stačí jen otevřít krabičku… a trochu sebe.
K zamyšlení:
Kolikrát sedíme mezi lidmi a čekáme, až někdo jiný začne?
A co by se stalo, kdybychom to příště byli my?
