Článek
V dole se nikdy nemluvilo nahlas o smrti.
Ne proto, že by se jí nebáli. Ale proto, že byla všude.
Václav sfoukl kahanec a na chvíli zavřel oči. Ticho bylo husté jako zemina nad jeho hlavou. Třicet loktů kamene, hlíny a strachu. A jen tenká chodba, kterou si vybojovali železem a modlitbou.
„Ještě jeden záběr,“ řekl předák. „A půjdeme.“
Ale Václav cítil, že zem dnes není klidná.Sáhl pod košili. Malá dřevěná destička, opracovaná hrubýma rukama, s vyrytým znamením věže a třemi okny. Svatá Barbora.
Nenosil ji pro štěstí.
Nenosil ji pro zázrak.
Nenosil ji proto, aby přežil.
„Svatá Barboro,“ zašeptal, „jestli dneska přijde konec, dej nám čas rozloučit se.“
To byla prosba horníků. Ne o život. O čas.Když železo udeřilo do skály, ozvalo se zapraskání. Ne hlasité. Zrádné. Jako když se láme kost.
„Ven!“ křikl někdo.
Ale země byla rychlejší. Tma. Prach. Náraz. Ticho.
Václav se probudil v úzkém prostoru. Kahanec zhasl. Vzduch byl těžký a každý nádech bolel. Někde v dálce slyšel sténání. Někdo žil. Možná. Opřel se o stěnu a nahmatal destičku.
„Nezachraňuj mě,“ zašeptal. „Jen mi dej světlo.“
Nevěděl, jak dlouho seděl v temnotě. Čas se v dole chová jinak. Minuty jsou hodiny. Hodiny věčnost. Pak si všiml něčeho nepatřičného. Tenouké světlé čáry. Ne víc než prsty. Tři pruhy, které pronikaly trhlinou ve skále. Ne slunce,to bylo příliš hluboko. Ale světlo kahanců shora. Záchranáři.
Václav se rozplakal. Poprvé od smrti otce, kterého důl vzal stejně tiše. Vynesli ho ven při svítání. Špinavého, živého, zlomeného i vděčného. Když se vzpamatoval, šel rovnou do kaple. Klekl si. Položil destičku na kámen.
„Děkuju,“ řekl. „Ne za život. Za to, že jsem se nebál.“
Staří horníci říkali, že svatá Barbora nestojí proti smrti. Stojí proti temnotě, která přichází dřív než ona.
Kdo ji nosí u srdce, tomu dá jedno z těchto tří:
– světlo
– čas
– nebo klid
A říká se, že svatá Barbora neodpovídá všem stejně.
Ne proto, že by byla vrtkavá, ale proto, že každý člověk stojí v jiné hlubině.
Někomu dá světlo, aby viděl, kudy dál.
Jinému čas, aby se mohl nadechnout a rozloučit.
A jinému klid, aby unesl to, co změnit nelze.
Staří horníci věděli, že víc se od svaté nežádá.
Protože tam dole, kde je tma hustá a země naslouchá každému kroku,
není největším darem záchrana.
Největším darem je nebýt sám.
Povídka je volně inspirována sochou sv. Iva na Karlově mostě a staropražskými legendami.
Bio:
Píšu příběhy inspirované starou Prahou, jejími pověstmi, sochami a lidmi, kteří v nich zanechali ticho. Hledám světlo v drobných osudech, paměť míst a chvíle, kdy se minulost dotýká přítomnosti.
