Článek
V sanitce tehdy panovalo hrobové ticho. Světla pouličních lamp se míhala na palubní desce a mladý záchranář Tomáš se díval z okna na spící město. V hlavě se mu však odehrával hlučný film, který nešel vypnout. Pořád dokola si přehrával těch několik minut v zakouřeném bytě, kde se musel bleskově rozhodnout.
Byl to jeho teprve pátý noční výjezd v pozici vedoucího posádky. Rutina nepřicházela v úvahu, adrenalin mu koloval v krvi. Když dorazili na místo, situace byla nepřehledná. Starší muž ležel na zemi, špatně dýchal a jeho vyděšená manželka křičela jedno přes druhé. Tomáš podle rychlých symptomů vyhodnotil situaci jako akutní srdeční selhání a okamžitě nasadil odpovídající postup.
Jenže po příjezdu do nemocnice se ukázalo, že primární příčina byla jiná – šlo o masivní vnitřní krvácení, které se projevilo netypicky. Lékař na příjmu sice Tomáše vyloženě neseřval, ale jeho chladný pohled a věta: „Příště musíte vidět širší obraz, kolego,“ mluvily za vše.
Tomáš se vrátil na základnu s pocitem naprostého zmaru. Vystudoval školu s červeným diplomem, zachraňování životů pro něj bylo vším. Teď ale seděl v šatně s hlavou v dlaních a v duchu si balil kufry. „Selhal jsem. Moje chybné rozhodnutí mohlo někoho stát život,“ opakoval si celou noc. Pocit viny ho paralyzoval.
Trvalo dva týdny, než se Tomáš odvážil na stejném oddělení nemocnice zeptat, jak na tom starší pacient je. Bál se nejhoršího.
„Pan Novák? Ten už je doma,“ usmála se sloužící sestra a ukázala do papírů. „A mimochodem, jeho paní tady pro vás nechala vzkaz. Prý vám hrozně děkuje.“
Tomáš nechápavě zamrkal. „Děkuje? Vždyť jsem určil špatnou diagnózu.“
V tu chvíli z ordinace vyšel starší primář, který tehdy Tomášův případ přebíral. Položil mladíkovi ruku na rameno. „Milý kolego, medicína není matematika. Vy jste tehdy sice nezvolil učebnicový postup pro vnitřní krvácení, protože maskování té nemoci bylo dokonalé. Ale vaše rychlá reakce, okamžitá stabilizace oběhu a bleskový transport do nemocnice toho chlapa udržely při životě. Kdybyste tam tehdy váhal a dvacet minut spekuloval, nedovezl jste ho živého.“
Primář se pousmál. „Někdy si myslíme, že jsme udělali chybu, protože výsledek neodpovídá našim ideálním představám. Ale v naší práci je nejdůležitější nezmrznout na místě. Udělal jste maximum a udělal jste to rychle. To ho zachránilo.“
Tomáš vyšel z nemocnice na ranní slunce. Vzduch voněl jarem a on poprvé po čtrnácti dnech ucítil, jak se mu z hrudníku balvan viny konečně odvalil.
Uvědomil si, že lidské selhání má někdy úplně jinou tvář, než jakou mu přisuzuje náš vlastní strach. Někdy totiž i zdánlivě zkažený zásah může být přesně tím, co druhého vrátí zpátky do života.
Zdroje:
- Psychologický ústav Akademie věd ČR: Studie o syndromu vyhoření, zvládání akutního stresu a rozhodovacích procesech u pracovníků integrovaného záchranného systému.
- Zdravotnická záchranná služba ČR: Výroční zprávy, metodické pokyny pro krizovou intervenci a logistiku zásahů v nepřístupném terénu.
