Článek
Ten dům si lidé pamatovali podle oken. Vždycky byla čistá, lesklá, bez jediného smítka prachu. I v době, kdy ostatní domy šedly, když se město dusilo kouřem a starostmi.
Říkalo se, že tam kdysi bydlela hraběnka. Ne chudá, ne zapomenutá, naopak. Patřila k těm ženám, které vstoupí do místnosti a svět se na okamžik zarazí. Měla šaty z ciziny, rukavice jemné jako pavučina a hlas, který zněl, jako by nikdy nemusel prosit.
Jmenovala se Eleonora.
Nezajímala ji politika ani víra. Nezajímaly ji války ani chudoba za zdmi domu. Zajímalo ji jediné: jak vypadá. A jak působí. Každé ráno začínala stejně, před vysokým zrcadlem v hlavním salonu. Zkoumala každý detail, každý stín, každý náznak změny. A když nebyla spokojená, zrcadlo to poznalo dřív než ona.
Lidé jí záviděli. Muži se klaněli. Ženy se snažily být jí podobné – a nikdy se jim to nepodařilo. Eleonora věděla, že čas je její nepřítel, a vedla s ním tichou válku. Věřila, že dokud se dívá, dokud se kontroluje, dokud nedovolí jediné vrásce zůstat bez povšimnutí, nemůže prohrát.
Jenže čas neútočí. Čas čeká.
Jednoho dne se Eleonora neobjevila na společenském večeru. Ani další den. Ani další týden. Dům zůstal zavřený, okenice zatažené, jen v salonu se prý stále lesklo zrcadlo, jako by ho někdo právě vyleštil.
Když služebnictvo konečně vstoupilo dovnitř, našli jen ticho. Žádné tělo. Žádné rozloučení. Jen zrcadlo, před kterým ležely odhozené rukavice.
Dům změnil majitele. Pak znovu. A znovu.
Ale zrcadlo zůstalo.
Dnes se říká, že dům není strašidelný. Nikdo tam nekřičí. Nikdo neběhá po schodech. Jen občas… když někdo zůstane v salonu příliš dlouho, stane se něco zvláštního. Zrcadlo neukáže přesně to, co má. Ukáže drobnosti, které si člověk normálně nepřipouští. Únavu v očích. Smutek, který se schovává za úsměvem. Touhu být někým jiným. Mladším. Lepším. Viděným.
A někteří lidé odcházejí s pocitem, že v tom odrazu bylo něco navíc.
Něco, co se dívalo zpátky.
Říká se, že Eleonora nezůstala v domě proto, aby strašila.
Zůstala, protože nikdy nedokázala odtrhnout oči od sebe samé.
A tak teď čeká. Ne na obdiv. Ale na chvíli, kdy někdo pochopí, že zrcadlo není odpověď. Jen otázka.
A dům stojí dál.
Tichý. Elegantní. S pamětí, která se neptá, jestli chceš vidět pravdu.
Jen ti ji ukáže.
Zdroj / inspirace:
Pražské pověsti a ústní tradice spojené s Pražským hradem, autorská interpretace.
Autorské bio:
Píšu o místech, která si pamatují víc než lidé. O starých příbězích, pražských pověstech, tichu mezi událostmi a o tom, co se možná nikdy nestalo, ale klidně se stát mohlo.
