Článek
V malém obchodě na rohu pracovala prodavačka, kterou všichni znali podle úsměvu. Ne proto, že by byla vždycky veselá, ale proto, že se snažila být milá i ve dnech, kdy to nebylo jednoduché.
Jedno odpoledne přišel starší pán. Nakoupil pár drobností, zaplatil a odešel. Za pár minut se vrátil celý rozrušený. Nemohl najít účtenku a byl přesvědčený, že mu pokladna naúčtovala víc, než měla.
Začal mluvit nahlas. Lidé ve frontě se ošívali, někdo protočil oči. Prodavačka ho nechala domluvit, pak otevřela systém a trpělivě s ním prošla celý nákup. Ukázalo se, že bylo všechno v pořádku. Pán ztichl a odešel. Odešel beze slov, bez omluvy.
Další den přišel znovu. Položil na pult malý sáček s domácími sušenkami a rozpačitě řekl: „Já jsem včera nebyl zrovna příjemný. Děkuju, že jste tu byla.“
Prodavačka se usmála. Ne proto, že dostala sušenky. Ale protože věděla, že někdy lidé nepřijdou jen nakupovat. Někdy přijdou s obavami, únavou nebo strachem, který neumějí říct jinak než nahlas.
A někdy stačí, aby další člověk zůstal klidný, aby se svět zase o kousek narovnal.
Od té doby si lidé v obchodě ostatních víc všímají. Ne proto, že musí. Ale protože pochopili, že i obyčejný den může být pro někoho těžší, než vypadá.
