Článek
Zatímco my řešíme barvu fasády nebo to, co si uvaříme k večeři, ve světě se „vypařují“ věci, které by dokázaly srovnat se zemí celá města.
Jako žena, která se snaží vnímat svět skrze krásu a lidské příběhy, se ptám: Kde se v nás bere ta lhostejnost?
Hra s ohněm, kterou nevidíme
Příběh o uranu není jen historická kuriozita. Je to připomínka toho, jak křehký je náš pocit bezpečí. Petr Hainc ve svém textu trefně poukazuje na to, že dodnes nevíme, kdo za tím stál. A to je na tom to nejděsivější. Nejsou to fakta, která nás děsí, ale ta prázdná místa v příběhu.
Moje otázka pro vás
Když čtete o takových „únicích“ informací nebo materiálu, cítíte taky ten zvláštní neklid? Máte pocit, že nám elity říkají jen to, co se jim hodí do krámu?
Věřím, že i o takových věcech musíme mluvit, i když se nehodí do našeho „estetického“ světa. Protože bezpečí není samozřejmost, ale výsledek věcí, které se dějí v tichosti a pod rouškou tmy.
