Feministky v ukrajinském odporu

Ahoj! Všem přeji vše nejlepší k Mezinárodnímu dni žen. Já i mé spolubojovnice jsme se po mnoho let před zahájením plnohodnotné invaze účastnily Ženského pochodu a dalších protestních či solidárních akcí. Byl to náš způsob boje a politického vyjádření.

Dnes já i mnoho dalších aktivistek a anarchistek bojujeme a věnujeme se dobrovolnické činnosti. Je pro nás velkou ctí a radostí vědět, že se podílíme na osvobozeneckém boji. Obtížné časy vyžadují odhodlání a solidaritu — a právě to naplňujeme. Musíme pokračovat ve vzájemné podpoře a zároveň si připomínat: pokud nebudeme bojovat za svá práva, nikdo to za nás neudělá. Děkuji všem, kdo se k tomuto úsilí připojují. Děkuji všem, kdo zůstávají věrné svým principům bez ohledu na okolnosti.

To je mé poselství.

Níže přikládáme nejnovější rozhovor s Kafou z 28. srpna 2025.

S datem 8. března se mi pojí mnoho krásných vzpomínek. Nejsou to vzpomínky na květiny a dárky, ale na politickou spolupráci, na boj za spravedlnost a rovnost, za lepší budoucnost.

Lepší budoucnost… Obávám se, že dnes se samotný pocit budoucnosti — možnost plánovat, snít a stanovovat si cíle — stále více stává privilegiem, které je části ukrajinské společnosti nedostupné. Na obytné domy s ženami, dětmi a seniorkami dopadají bomby, rakety a drony typu Shahed/Geran. Na frontě již dva roky procházejí vojákyně a vojáci morálním i fyzickým peklem — a čelí mu každý den. Statisíce uprchlic a uprchlíků, desetitisíce mrtvých a ještě více zničených životů rodin, blízkých a přátel, kterým válka vzala milovanou osobu, domov, město i budoucnost.

Někdy mám pocit, jako by z člověka byl vysáván život. Abych zůstala silná, efektivní, mohla pracovat a pokračovat v aktivismu, musím se života částečně vzdát — a ve výsledku zůstává jen skořápka, rám vůle a síly, za nímž je prázdnota.

To vše je nesmírně těžké.

Nevím, co přinese budoucnost, a nebudu spekulovat. Jsem však svědkyní přítomnosti. Sleduji události, které by se v situaci, v níž se nacházíme, mohly zdát neskutečné, a přesto díky vzájemné pomoci nadále zachraňujeme životy. Nejsou to jen slova — je to realita. Malé i velké činy mění běh dějin. Je radostí je sledovat a podílet se na nich. Jsem ráda, že kráčím touto cestou, protože po ní nejdu sama, ale s výjimečnými lidmi, a děláme čestnou a správnou věc. A nezáleží na tom, co nás čeká na jejím konci.

Zůstaňme spolu, buďme solidární a buďme k sobě upřímné.

A budoucnost přijde.

Zdravím!

S každým dalším rokem války je stále obtížnější pronášet vítězné projevy. Konec tohoto temného období je v nedohlednu a před společností jako celkem i před každou jednotlivkyní stojí množství výzev, které musíme bez výjimky přijmout.

Přeji nám, abychom neztratily naději, abychom našly sílu pro dlouhý a náročný boj — a samozřejmě by bylo dobré jej přežít.

Našim zahraničním přátelům a přítelkyním přeji střízlivost a jasnost úsudku. To by mělo více než postačovat k pochopení souvislostí a k přijímání správných rozhodnutí.

Drony, radiotechnický průzkum (ELINT) a dělostřelecké granáty namísto květin!

S láskou a solidaritou

Swallow

Patřila jsem k těm, kdo věřily, že existuje reálná šance vyřešit to, co se jevilo jako konflikt v Donbasu, diplomatickou cestou — jinými slovy, dosáhnout dohody s Ruskem. Proto jsem na začátku invaze nebyla vůbec připravena.

Ani události, které předcházely 24. únoru 2022, přestože proměnily pohled na možné scénáře vývoje války, nevyvolaly ten pocit hrůzy a převrácení reality, který přišel onoho rána. Mnoho mých blízkých tehdy vstoupilo do armády a jsem jim za to nesmírně vděčná. Nová realita znamenala, že kromě dobrovolnické podpory bude dříve či později nutné je vystřídat — protože se unaví, budou zraněny, nebo padnou. Pokud totiž ruský imperialismus nabyl podoby pokusu o ovládnutí Ukrajiny, půjde o dlouhodobý konflikt.

Začala jsem se připravovat. Mezi prací, dobrovolnictvím a snahou o krátký odpočinek jsem se učila řídit automobil, absolvovala jsem kurzy taktické medicíny (TacMed) a výcvik operátorek bezpilotních prostředků (UAV). Následně jsem podávala přihlášky k různým brigádám. Čelila jsem mnoha odmítnutím. Ženy jsou do bojových funkcí přijímány neochotně a administrativní pozice pro mne nedávaly smysl. Uvědomovala jsem si, že mnohé osoby jsou mobilizovány proti své vůli, a proto je lepší tyto pozice ponechat těm, které nejsou připraveny odejít do bojové zóny. Nakonec jsem obdržela zajímavou nabídku a učinila konečné rozhodnutí. Dnes tak hledím na krajinu Donbasu.

Vím, že ženy to mají v armádě obecně velmi obtížné, mnoho však závisí na jejich počtu — jak v ozbrojených silách celkově, tak v konkrétní jednotce. Slouží se mnou i další ženy; společně řešíme každodenní problémy, včetně nedostatku výstroje a uniforem, a podařilo se nám již ochránit kolegyni před obtěžováním (v rámci služebních předpisů, avšak v případě potřeby jsme připraveny postupovat i důrazněji).

Žádná z mých přítelkyň se dříve nevěnovala feministickému aktivismu. Co však může být dnes emancipačnější než zdravotní sestra, která vytáhne svůj ještě sovětský červený vojenský průkaz a dostaví se do teritoriálního centra náboru a sociální podpory (TCC)? Co může být revolučnější než vstoupit do armády, aby se člověk mohl vrátit do svého města, kde si postavil dům, který mu okupanti následně zabrali?

Pro mne je boj proti Rusku zároveň bojem za práva žen. Právě nyní se rozhoduje o tom, zda bude mít ukrajinské feministické hnutí šanci existovat a dále usilovat o nová práva a příležitosti pro ženy ve svobodné Ukrajině, nebo zda bude okupanty zničeno. Jako levicově orientovaná feministka si volím první možnost — a proto sloužím v armádě.

Samozřejmě čelím mnoha otázkám typu „Proč to děláš? Neměla bys mít raději dítě?“, setkávám se se sexistickými poznámkami i s předsudečným přístupem některých velitelek či velitelů. Věděla jsem však, že to tak bude. Během osmi let války jsem osobně pro zlepšení postavení žen v armádě mnoho neučinila, a proto nyní zatnu zuby a budu pokračovat. Společenské změny totiž nepřicházejí samy od sebe. Ani Rusko ani patriarchát nezmizí bez tvrdé, každodenní a často nevděčné práce — a právě tu vykonávám.“

Tento text je překladem článku „Feminists in the Ukrainian resistance“, publikovaného dne 8. března 2024 na blogu Solidarity Collectives. Přeloženo a zveřejněno se souhlasem. Originální znění je dostupné na: https://www.solidaritycollectives.org/en/feminists-in-the-ukrainian-resistance-2/