Článek
Bylo, nebylo potkala jsem sympatickou paní, která měla stejně starou dceru, jako já. Holky si padly do oka a začaly se stýkat. Staly se z nich nejlepší kamarádky a já byla vděčná za novou kamarádku.
Nej kámoška
Moje super nová kamarádka nám sem tam dala nějaký dárek či radu. Byla jsem za ni vděčná, ale zároveň jsem cítila více a více zavázaná, dlužná. Jenže postupem času mi začaly některé věci vadit. Přišlo mi, že nemůže vystát mého syna. Vše, co udělal, jí vadilo. Tvářila se znechuceně, jakmile se choval jako normální kluk. Začala jsem vnímat, že její dcera přesvědčuje tu mou, aby bratrovi ubližovala.
Začaly problémy v ráji. Jakákoliv snaha o nápravu ve formě rozhovoru vedla k tomu, že to její dcera popřela a ta nikdy nelže, protože je úžasná a celá by se rozdala. A tak jsem je více sledovala, náznaky okamžitě „trestala“ zvýšeným hlasem, což vedlo k tomu, že jsem dostávala přednášky o tom, jak nadržuji mladšímu.
Později se tato skvělá kamarádka začala „hrabat“ v mé hlavě. Její dcera jde na soukromou školu a já jsem hrozný rodič, že moji šikovnou dceru na soukromou nedám. A proč? Protože jsem si pořídila druhé dítě a teď na tom bude bita chudák holka. A já se kvůli tomu cítila špatně. Mezitím se s mou novou kamarádkou mělo možnost setkat pár lidí a sebrali odvahu, aby mě upozornili, že se ke mně a synovi chová strašně, zatímco k dceři se zase chová až abnormálně hezky. A já neposlouchala.
Důvod byl prostý - v novém městě jsem si našla kamarádky, které se následně odstěhovaly daleko a já nemám auto. Byla jsem najednou sama, bylo těsně po covidovém lockdownu a já zoufale potřebovala kamarádku, které se mohu svěřit.
Osudové pozvání
Pak přišlo osudové pozvání. Tatínek její dcery žije v Itálii a oni k němu pojedou na pár týdnů a my můžeme s nimi. Ty jo, to bude super. Děti budou 3 týdny u moře a bude nás to stát jen letenky a jídlo. Děkujeme moc! Před odletem proběhla hádka mezi holkami, ze které vyšla dcera špatně a mě to trápilo a zvažovala jsem, zda nezrušit dovolenou. Přestalo mi být v přítomnosti těch dvou dokonalých osob příjemně.
Bohužel převládl můj pocit zodpovědnosti vůči slibu, že pojedeme a moje vidina, že děti budou 3 týdny u moře. A tak jsme přiletěli, její přítel pro nás dojel na letiště a my úspěšně dorazili k nim domů. Já se těšila, jak děti budou každý den na pláži, my si budeme povídat a sledovat je. Ach ty moje představy.
Místo toho kamarádka řešila zdravotní problémy, byla celé dny zavřená na pokoji, četla si, psala si s kamarádkami… Zatímco já byla s dětmi na pláži. Logicky z toho vyplynulo, že já hlídám děti a ona vaří.
Málo vděku, syn na obtíž
Nejdříve mi sdělila, že má pocit, že je má rodina málo vděčná za to, že nás vzala k moři. Poté nastal problém, že jsme málo vděční my, protože neděkujeme za jídlo, které uvaří. Začala jsem se cítit hrozně divně. Vadilo jí, že já jsem na pláži, zatímco ona musí být na pokoji a přišlo jí, že si do dostatečně neuvědomuji, jak trpí.
K dceři se ona i její přítel chovali neskutečně krásně. Večer s nimi chodila na procházky, vracela se nadšená, usměvavá. Pak mi začala říkat, jak jí teta a strejda mají strašně rádi, jak jí říkají, že je krásná a úžasná. A mně bylo stále hůře a hůře. Začala jsem mít pocit, že mě separují od mé dcery. Chtěli chodit jen s ní a já ať jsem se synem.
Bylo mi řečeno, že beze mě je dcera více uvolněná a šťastná, zatímco se mnou se neustále musí hlídat a je smutná. A pak už dcera chtěla být jen s nimi, musela jsem jí nutit, aby šla se mnou a bráchou na pláž. Raději zůstávala na pokoji, protože tam zůstávala teta a její dcera.
Kamarádka mi v tu chvíli narovinu řekla, že jsme přijeli proto, abychom bavili její dceru. A ona si nepřeje, aby dcera byla celé dny na pláži. A když nebude její dcera, nebude ani ta moje - ta je totiž tou zábavou pro dceru.
Naprosto jsem se složila a kamarádky přítel mi řekl, že je to panická ataka, že s tím má zkušenost a dal mi kapičky Xanaxu, že mi bude lépe. Přišla jsem si jako blázen. Moje děti na mě spoléhají a místo veselé mámy mají trosku, která by měla brát kapičky na uklidnění?
Nepochopení a nadávky
Snažila jsem se s kamarádkou o věci mluvit, řekla jsem jí, co se děje. Doteď mám před očima ten tvrdý pohled, kdy na mě kouká, já tam pláču, ona se ani nepohne, kouří a jediné, co mi řekla, bylo to, že ať se opovážím odjet dříve. „To by byl vrchol,“ byla její slova. Absolutně jí nezajímalo, jak se cítím. Šlo jí jen o to, aby její dcera nebyla smutná a měla tam zábavu. Dokonce navrhla, ať odjedu já se synem a dceru tam nechám.
Snažila jsem se, povzbuzovala jsem se, abych byla silnější a nenechala se takhle ničit. Jenže vydržet někde, kde se vůbec necítíte dobře? Kde na vás neustále koukají naštvané oči, protože něco děláte jinak, než by si ten druhý představoval a vy se kvůli tomu cítíte neschopně? Někde, kde vám v 9:15 ráno přijde zpráva, ať jste ticho, protože se princezna, která vám o půlnoci budila děti křikem a dupáním, musí vyspat? Prostě to celé nesedlo a já věděla, že musíme odjet.
Sebrala jsem odvahu a v sobotu ráno oznámila, že v pondělí odlétáme. Pak už si pamatuji jen křik. „Na nikoho z nás nemluv, zalez do pokoje a vůbec nám nelez na oči.“ Kamarádky přítel mě poslal do patřičných míst a oznámil mi, že na letiště se mám dostat, jak chci, že on mi s ničím nepomůže. Došlo mi, že musím pryč a hned.
Dlouhá cesta domů
Děti plakaly, já balila kufry. Syn byl se mnou, do dcery mi vedle hučeli, jak je skvělá a úžasná a jak ji mají rádi a že ona za nic nemůže. Vyslechla jsem si, jak ke mně byli hodní, že mě pozvali k sobě domů, omezovali se a byli prostě naprosto úžasní a já udělám tohle. S plačícími dětmi a dcerou, kterou tak zblbli, že stále opakovala, že ona tam může zůstat, jsem zůstala stát se 2 kufry, 2 dětskými surfy a 3 batohy v cizím městě 1400 km od domova.
Naštěstí jsem znala jednu oblast v Itálii a z daného města jel do této oblasti vlak. Od té doby jsem měla štěstí na lidi. Pomohli mi zavolat taxi na nádraží, při naší 7 hodinové cestě vlakem a 3 přestupech mi další lidé pomáhali s kufry, a pak mi stará známá přijela na pomoc autem a dovezla nás do hotelu v letovisku, které jsme znali.
Sem si pro nás druhý den přijel přítel. Neskutečně naštvaný - právem. Varoval mě, všichni kolem mě mě varovali, že to není dobrý nápad. A já neposlouchala. Chtěla jsem dětem dopřát krásné prázdniny.
Ponaučení?
Z celého mého výletu jsem si odnesla dvě velké zkušenosti. Tou první je, že mám vždy dát na instinkt a když se mi někam nechce, nemám tam jezdit. Navíc, když je to letecky a tolik kilometrů od domova.
Druhá zkušenost byla pozitivnější. Uvědomila jsem si, že jsem silnější, než jsem si do té doby myslela. Zvládla jsem odejít z manipulativního a nepřátelského prostředí a dostat děti domů, ačkoliv jsem sama byla psychicky na dně.
V neposlední řadě už si nyní nedovolím soudit nikoho, kdo zažije něco ošklivého. Už si neťukám na čelo, že to přeci měl poznat, že to neměl nechat dojít tak daleko. Sama už totiž vím, že dostat se do těžké situace, není tak těžké.
Zdroj: autorský článek
