Článek
Ukázka na Facebooku, kde policie vtrhne do baráku a zatkne teenagera, který se při zatýkání počůrá ve svém vesmírném povlečení, na mne vyskakovala tak často, že jsem se nakonec odhodlala věnovat minisérii Adolescent čas. Nelituji, ale přiznávám, že to bolí - a hodně.
Každý další díl jsem trpěla více
První díl jsem jako matka zvládala špatně. Sledovat, jak vystrašené dítě sedí ve vězení a jeho zoufalí rodiče hledají odpovědi, to bylo na mne moc. Konec prvního dílu mě uzemnil. Druhý díl jsem si musela kouskovat a nechtělo se mi věřit, že by se opravdu tohle mohlo mezi dětmi dít.
Přednášku o emotikonách jsem si musela vracet, abych se v tom vyznala a přiznám se, že jsem si následně začala googlit, jaký význam co který obrázek má.
Velmi silným tématem druhého dílu byla dynamika vztahu vyšetřujícího policisty a jeho syna. V prvním díle vtipně kolegyni vypráví, jak se syn ulévá ze školy vymyšlenými nevolnostmi. Ve druhém díle mu pak dochází, že synovo „nemoci“ byly vlastně voláním o pomoc. Zná vůbec svého syna?
Třetí díl, rozhovor s psycholožkou, to byla neuvěřitelná podívaná, kdy pláč klinické psycholožky naprosto vyjádřil mé pocity z tohoto dílu.
Se čtvrtým dílem jsem si dala načas, protože jsem se doslova bála, co mě v něm čeká. A bála jsem se oprávněně.
Rodiče v hlavní roli emocí
Během minisérie mi hlavou probíhaly myšlenky: „Jak dobře vlastně rozumím svým dětem? Nepřehlížím jejich volání o pomoc? Nesnažím se v nich vidět své nenaplněné ambice místo toho, aby byly samy sebou?“
Kolik věcí o svém dítěti vlastně nevím? Myslela jsem si, že ho chráním, podporuju a vedu správným směrem. Ale možná to je úplně jinak?
Poslední díl mě ale doslova položil. Syrový pohled na jednotlivé členy rodiny, kteří se snaží skrývat své emoce před ostatními členy, aby jim neublížili, přitom trpí všichni.
Ke konci dílu dochází k emotivnímu rozhovoru rodičů, kteří tápou v celé situaci a snaží se zjistit, kde udělali chybu. Neměli čas moc věcí řešit, protože chodili do práce a mysleli si, že syn zavřený v pokoji u počítače byl v bezpečí. Zjištění, že právě jeho izolace v pokoji bylo voláním o pomoc, bylo pro oba bolestivé.
Otázka těsně před koncem dílu, co udělali u dcery jinak, že ona je lepší než bratr? Myslím si, že tuto otázku si pokládají rodiče po celém světě.
Posledních pár minut byla one man show otce, která shrnula mé pocity během celého sledování. Zoufalý pláč v dětském povlečení s medvídkem syna, který vraždil. Proč vraždil? Proč jsem jako otec selhal? Co jsem mohl udělat jinak?
Nám se to stát nemůže! Nebo?
Celý konec jsem proplakala a na konci u nás doma zůstalo ticho. S partnerem jsme oba vstřebávali to, co jsme viděli. Oběma nám v hlavě běhalo tolik myšlenek. Ubezpečování, že nám se to stát nemůže, střídalo zděšení, že se to může stát úplně všem.
Doba se změnila, děti se změnily…A stejně tak, jako nerozumíme nové době, nerozumíme ani našim dětem.
Seriál ukázal to, co často nechceme vidět – vlastní chyby, vlastní přehlédnutí, vlastní bezmoc.
Cítila jsem opravdu fyzickou bolest, na konci jsem ani nemohla dýchat. Tak moc na mě seriál působil. Ale v konečném důsledku to byla bolest očišťující. Taková, která nepřichází, aby nás srazila, ale aby nám otevřela oči. Aby nám připomněla, že děti nepotřebují dokonalé rodiče. Potřebují rodiče, kteří chtějí chápat. Nebo se o to alespoň pokouší…
Zdroje: autorský text
