Článek
Kdo chce psa bít, hůl si vždy najde. V případě OSPOD lidé tyto hole hledají všude a rádi. A já rozhodně nechci tvrdit, že je to vždy bezdůvodně, protože lidský faktor selhává všude.
Co se mi ale nelíbí je hon na čarodějnice, který se rozběhl v médiích a na sociálních sítích proti „zbytečnému OSPOD“. A jako důvod se stále dokola opakují ty stejné příběhy - ty špatné, kde lidský faktor selhal. Ale co to dobré? A kdo je skutečným viníkem ve zmařených životech dětí?
Kolik spisů máš, tolik rodin na tebe spoléhá
Představa úředníků sedících u kávy je bohužel pro ospoďáky mylná. Pár jedinců, právě těch, co poté selhávají, tráví opravdu více času u kávičky, ale je jich menšina. Ročně založí OSPOD ve větším městě nebo jedné městské části kolem 400 spisů. Na těchto 400 spisů je na úřadech přibližně 10 pracovníků.
Průměrně tak 1 pracovník ročně pracuje se 40 rodinami. V reálu je to mnohem více, protože existuje více druhů spisů, ale tím vás nebudu zatěžovat. Jen napíšu, že 50 rodin projde rukami jednoho pracovníka v Praze ročně určitě.
Těchto 50 rodin musí pracovník poznat, seznámit se s nimi, s jejich zázemím. Vyhodnotit rodinu v úvodním vyhodnocení, následně v podrobném vyhodnocení, poté zapisovat všechno do milionů zbytečných tabulek… Vše se řídí zákonem, který si OSPOD nevymyslel, ale který je při kontrolách vymáhán.
Každá rodina je jiná a každá potřebuje něco jiného. A každou rodinu musí pracovník znát. Tyto rodiny pak s pracovníkem doslova žijí. Myslí na ně po pracovní době, vzpomíná na ně v nočních můrách… Není to jednoduché, opravdu ne.
Během roku pomůže pracovník desítkám rodin! Pomůže jim potravinovou pomocí, sehnáním azylového bydlení, napojením na potřebné služby nebo jen vyslechnutím. Jenže o nich se nepíše - pomoc je přeci povinnost ospoďáka, tak proč to někde zmiňovat.
Ten jeden případ ze 60
Jenže pak se jednou za čas objeví nějaký ten Bertík (označuji tímto jménem dítě uprostřed hádek rodičů, aniž bych tím chtěla tvrdit, že zrovna v tomto případě možná neselhal lidský faktor - případ neznám jinak než z médií).
Představme si tedy pracovníka, který jinak pracuje velmi dobře a rodinám pomáhá. K takovému pracovníkovi přijde rodina, která se rozpadla. Otec i matka začnou pracovníkovi vyprávět hororové příběhy o tom, jak se ten druhý choval k dítěti. Když to posloucháte, přemýšlíte nad tím, proč s ním tedy ten dotyčný nebo ta dotyčná byli? Vždy je to tyran, monstrum!
Jak postupuje čas, rodiče si u vás v kanceláři podávají dveře. Potřebují se vyjadřovat k tomu, co uvedl ten druhý a ten se zase následně musí vyjádřit k tomu, co k jeho uvedenému uvedl ten druhý. Ztrácíte se? Pracovník také!
A proto jsou tady další instituce, které pracovníkovi mohou pomoci zorientovat se v situaci rodiny. Tak začne rodičům nabízet rodinnou terapii či mediaci. Jenže rodiče (nebo jeden z nich) odmítají. A vám nezbývá, než to pořád opakovat a opakovat. A oba rodiče na vás křičí. Jeden se zlobí, že toho druhého nechcete donutit, druhý křičí, proč ho nutíte a vyhrožuje médii, právníky či ombudsmanem.
Pracovník OSPOD nemá křišťálovou kouli a neví, co se ve skutečnosti dělo za dveřmi rodin. Není ani psychiatr, aby vyhodnotil, kdo lže a manipuluje. A neumí číst myšlenky, a tedy nemůže zjistit názor dítěte, které nechce mluvit. A správný pracovník ho nenutí!
Pracovníci OSPOD se snaží hájit zájem dítěte. Snaží se zajistit, aby jeden z rodičů nebyl zatracen kvůli manipulaci druhého. Snaží se stabilizovat situaci. Ale má jen zákonem omezené možnosti.
Proto si tady na závěr dovolím označit jiné viníky, kteří by se situací mohli něco dělat.
Vina je někde jinde
MPSV. Zákony nechrání děti. Vymýšlí se jen další a další byrokratická zátěž, která má hlídat pracovníky OSPOD, ale v konečném důsledku jim bere čas na to, aby se věnovali své skutečné práci - pomoci dětem.
Rodiče. Ať se vám to líbí nebo ne, jste to vy, kdo ničíte své děti. Neděláte to většinou se zlým úmyslem. Jen vám chybí náhled na situaci a nelíbí se vám, že vám někdo diktuje, co máte dělat. A než si sednout a zamyslet se nad tím, zda na slovech pracovníka nebude něco pravdy, tak volíte jednodušší cestu - kritiku. Za vše může OSPOD!
A jen poslední „moudro“ na konec. Až zase budete někde číst, že OSPOD odebral dítě slušné rodině a že chudáci rodiče nic neprovedli, tak se zamyslete nad tím, jaká je to hloupost. OSPOD může dítě odebrat pouze poté, co k tomu má soudní rozhodnutí. A soud rozhodne pouze na základě písemných důkazů. Možná tedy ti super rodiče na pohled doma dítě týrali, nebo berou drogy, nebo jsou alkoholici… A věřte, že odebrání dětí následuje až po dlouhé práci s rodinou, během které se pracovník snaží pomáhat. Jenže komu není rady, tomu není pomoci…
Zdroj: autorský text
