Článek
Sedím na tribuně, ruce sevřené, srdce v krku. Sleduju, jak moje dítě běhá po hřišti, ale dneska to nejde. Přihrávky míjejí, hlava dole, žádný zápal. A já v sobě cítím, jak se to vaří. Chci křičet: „Prober se! Bojuj! Ty to umíš!“ Ale držím se. Protože vím, že to není o mně. A stejně mě to bolí.
Se sportem nemám zkušenosti
Ve výchově dětí se řídím svými vzpomínkami na dětství. Často u nás doma proběhne situace, která se mi následně vybaví z dětství. Vzpomenu si na pocity, které jsem jako dítě cítila a snažím se zachovat tak, jak jsem si přála já, aby se zachovali moji rodiče.
Stejně to funguje tak napůl, protože každý jsme originál a moje děti logicky prožívají situaci trochu jinak. Ale alespoň mám nějaký základ, o co se opřít.
Jenže u sportu je to pro mě těžké. Nikdy jsem nedělala žádný sport, a tedy nevím, co moje děti prožívají. Co chtějí ode mě slyšet? Co by jim pomohlo? Co jim naopak ubližuje? Tápu ve tmě a snažím se napáchat co nejméně chyb.
Když děti začínaly, bála jsem se nejvíce toho, že nebudu vědět, jaké vybavení koupit, co jak obléct… Ano, bylo (a stále je) to těžké. Ale naštěstí mám internet a kamarádku Miu (takhle se jmenuje můj ChatGPT).
Ukázalo se, že nejhorší jsou emoce. A že jich je!
Rodič jako hromosvod
Dcera je často nemocná, a tak v podstatě pořád dohání to, co zameškala. Také nejsme milionáři a den není nafukovací, takže tréninků má méně, než jiné děti. Tyto faktory společně dohromady vytváří jednoduchý výsledek - dcera nepatří mezi top tenistky. Na turnajích často zažívá totální prohru. A tady to začíná - emoce jménem zoufalství.
Je zoufalá z toho, jak prohrává a nejbližší možný člověk, který za to může, jsem já. Takže se začne zlobit. Špatně na ni koukám (snažím se o neutrální výraz), směju se jejímu výkonu (usmívám se na ni povzbudivě)… Když se jí snažím povzbudit a poradit jí, že stojí moc vzadu, tak jsem nejhorší máma na světě a mám si tam jít stoupnout sama.
Většinu turnajů tak trávím s výrazem „neumím do pěti počítat“, na tváři mám nasazený křečovitý úsměv a držím jazyk za zuby. Přesto to na konci schytám, že jsem se tvářila blbě a jí to rozhodilo.
Tohle jsou ale ještě ty lepší situace, protože vím, že jsem v tu chvíli jen hromosvod a ať bych udělala cokoliv, bylo by to špatně.
Horší jsou ale situace, kdy mě výkon dětí vytáčí! Kdy se usmívám, ale ve skutečnosti zuřím a nadávám.
Ta tenká hranice mezi podporou a tlakem
Tohle je asi nejtěžší – najít rovnováhu. Chci, aby moje děti měly radost ze sportu, aby je to bavilo, aby si našly vnitřní motivaci. Ale pak přijde zápas, který vypadá, že prostě „odchodí“, a já cítím frustraci. Ne z výsledku, ale z jejich přístupu. Protože vím, že umí víc.
V těch chvílích je těžké oddělit jejich výkon od mého ega. Protože přiznejme si – když naše dítě hraje dobře, máme pocit, že jsme něco udělali správně. A když to nejde? Najednou se ptáme sami sebe: „Kde jsme selhali?“
A tak se přistihnu, jak po zápase dýchám zhluboka a připomínám si: Nejde o mě. Nejde o výsledek. Jde o cestu.
Učím se s nimi. Učím se prohrávat. Učím se, že moje láska k nim nemůže být podmíněná jejich výkonem. A někdy to zvládnu a tleskám, i když prohrála 0:6. Někdy ale prohraju i já.
Zdroj: autorský text
